Své předky si samozřejmě nemůžeme představovat jako pacifisty, kteří vyznávali humánní hodnoty a nechtěli mařit lidské životy pro trochu té válečné kořisti. Z dějin známe případy, kdy vládce klidně zabil nebo zmrzačil vlastního bratra, aby se zbavil potenciálního konkurenta. Ojedinělým jevem nebylo ani plenění a vypalování vesnic.

Teoreticky každý středověký panovník snil o rozšíření svého území, jímž by zvýšil příjem z daní do státní pokladny. Realizace takového snu ale nebyla tak jednoduchá; vytáhnout s vojskem proti vojsku druhému a nechat muže sekat do sebe hlava nehlava nebylo populární volbou už z toho důvodu, že o životě a smrti rytířů v této situaci rozhodovala spíš náhoda než udatnost. Můžete být sebesilnější, ale když vás zasáhne střela šikovného lučištníka, svaly (a dokonce i brnění) vám jsou k ničemu. Za předpokladu vyrovnaných sil byla vojákova šance na přežití padesát na padesát, což nebylo zrovna motivující.

K přímým střetům mezi oběma stranami proto docházelo překvapivě ojediněle, mnohem větší roli ve válce hrála taktika. Dobyvatel se snažil boj optimalizovat tak, aby zabil co nejvíce nepřátel, uchránil maximum vlastních a vrátil se domů s co nejtučnější kořistí.

Z toho vyplývalo, že se na vojenská tažení téměř nikdy nevyráželo během zimy nebo jara, kdy ve vesnicích nebylo co brát. Mnohem příhodnějším časem bylo léto mezi zasetím a sklizením úrody nebo potom těsně po žních. Když Karel Veliký svým věrným rytířům nadiktoval seznam povinné vojenské výbavy, zmínil v něm "jídlo na 3 měsíce a oblečení na půl roku". Viditelně počítal s tím, že jídlo se vždycky cestou "někde nakrade"... (Zdroj: www.ranker.com)

Nyní bychom očekávali, že jakmile se vládce napadené země o invazi dozví, vyšle své vojsko do otevřeného boje. Avšak ani on nechtěl riskovat smrt svých rytířů (a potažmo i svoji). Stávalo se, že dokonce sáhl k brutálnímu řešení a nechal vlastní vesnice srovnat se zemí dříve, než to udělá nepřítel. Útočníci se tak ocitli v nevýhodném postavení, protože si cestou nemohli doplnit zásoby. Plebejci evidentně nebyli tak cenní jako panovníkova družina.

Pokud se útočníci nenechali ničím odradit, došli až k sídlu vládce dobývaného území a začali ho obléhat. O tom, že šlo o velice častou vojenskou taktiku, svědčí pevné hradby, jimiž bylo obehnáno každé středověké město či hrad. Nepřátelské vojsko okolo hradeb rozbilo své ležení a snažilo se donutit obyvatele obléhaného sídla ke kapitulaci. Kromě zapálených šípů házeli přes hradby i uřezané hlavy zajatců nebo mrtvá těla nemocných zvířat. Zatímco hlavy měly obránce sídla zastrašit, zdechliny mezi nimi rozšířily nemoci. Vítězství nicméně často záleželo jednoduše na tom, která strana dříve vyhladověla. (Zdroj: www.medievalwarfare.info)

Když už došlo na přímý boj, do prvních linií se přirozeně nasazovali pěšáci a až po nich přicházela na řadu kavalerie, jejíž příslušníci byli zvýhodněni vyšší pozicí v sedle koně. Lučištníci pak číhali v záloze a často se ujali luků až v poslední fázi boje, aby stříleli na utíkající poražené. Případné zajatce většinou čekala smrt, protože je vítězové nehodlali živit. Jiné pravidlo platilo jen pro muže z vyšších vrstev, kteří se ze zajetí mohli vykoupit nebo mohli být vyměněni za významné zajatce druhé strany.