Bylo to roku 1901, kdy se na policejním oddělení zjevil tajemný dopis bez zpáteční adresy. Důstojník ho prořízl nožíkem a začetl se. Stálo v něm naprosto absurdní obvinění, přesto mu to nedalo a svolal své kolegy. ,,V domě Monnierových je prý někdo 25 let vězněn,“ oznámil policistům. Monnierovy všichni znali a nikdo nevěřil, že by toho byl někdo z nich schopen. Prošetřit to ale museli.

Na opakované výzvy nikdo nereagoval, a tak policie rozrazila dveře. Uvnitř je mlčky přivítala šokovaná služebná, která muže spravedlnosti odmítala byť jen pozdravit, natož aby jim řekla, zda je obvinění pravdivé. Později se ukázalo, že se děsila hněvu své zaměstnavatelky.

Policisté se pustili do prohledávání domu. Začali sklepením, skončili podkrovím. Vypadalo to, že je dům čistý, a už plánovali odchod, když v tom je v nejvyšším patře ovanul nepříjemný zápach. Zdroj našli až po odhalení šikovně zamaskovaných dveří. Tentokrát se neobtěžovali vyčkat na pozvání a rovnou je vykopli.

Zubožený stav Blanche Monnierové

Prvotní zápach byl pouhou ochutnávkou toho, co se z potemnělé místnosti vyvalilo ven. Jakýsi zvláštní skřehotavý zvuk se ozýval ze vzdáleného koutu pokoje, kam se bez světla nikdo neodvážil. Protože se strážníci začali dusit, museli otevřít zabedněné okno. Jakmile místnost osvítily první sluneční paprsky, naskytl se jim pohled jako z hororového příběhu.

,,Ta nešťastnice ležela nahá na zplesnivělé, senem vycpané matraci, která byla na povrchu krustovitá od výkalů a moči a kusů masa, zeleniny, ryby, shnilého chleba… Lezli po ní brouci,“ popsal později jeden ze strážníků. Na kost vyzáblou ženu s dlouhými černými vlasy, zkroucenými nehty a šíleným smíchem vysvobodili z 25 let trvajícího pekla.

Nekompromisní potrestání

Blanche Monnierová se do svízelné situace dostala kvůli jednomu nevinnému rozhodnutí: nechtěla se vzdát životní lásky. Když jí bylo 25 let, zamilovala se do právníka. Rodina ho ovšem neshledala jako natolik prominentního a bohatého, aby mohl bojovat o její srdce. Matka jí zakázala s mužem udržovat kontakt, což Blanche odmítla. A tak za trest dceru zamkla do pokoje.

Z hodin se stávaly dny a ze dnů týdny. Blanche dostávala malé porce jídla, kontakt s rodinnými příslušníky byl minimální a nakonec ani neexistoval. Občas matka zaklepala na dveře a zeptala se dcery, zda si to rozmyslela. Blanche pokaždé odpověděla, že ne, a to i tehdy, když se dozvěděla o skonání svého milého. Paní Monnierová sousedům vysvětlila, že Blanche odjela za příbuznými a studovat a v blízké době se nevrátí, což u mladého člověka všichni pokládali za zcela přirozené.

Bez trestu

Po vysvobození zubožené, pětadvacetikilové a psychicky labilní Blanche zatkli její matku. Spravedlivého soudu se nedočkala, protože po 15 dnech od odhalení pravdy zemřela na infarkt. Soudce se poté zaměřil na Blancheina bratra Marcela, kterého ale také neobvinil – budoucí právník byl mentálně zaostalý.

Blanche kromě nespočtu zdravotních komplikací trpěla anorexií, schizofrenií a koprofilií. Skončila v psychiatrické léčebně, kde roku 1913 zemřela.