Život v obleženém Leningradu: Uvnitř se rozpoutalo větší peklo než před branami

"28. prosince 1941 umřela Žeňa, ve 12:30 dopoledne. Babička umřela 25. ledna 1942, ve 3 h. odpoledne. Ljoka umřel 17. března, o páté ráno..." V deníku jedenáctileté dívky byste si představovali zápisy zcela jiného charakteru. Jenže Táňa Savičevová žila s rodinou v Leningradě, když město 8. září 1941 obklíčili Němci společně s finskými spojenci.

Hned o týden později byly ve městě vypnuty telefony. To už obyvatelé téměř uvykli neustálým dělostřeleckým útokům a bombardování. Německé armády pod velením maršála Wilhelma von Leeba chtěly Leningrad odstřihnout od zásob a přinutit ho k rychlé kapitulaci. Válku proti Sovětskému svazu by tak měl Hitler téměř vyhranou, protože právě bývalý Petrohrad byl největším průmyslovým centrem země a zároveň zde sídlila poslední, dosud neporažená základna sovětské baltské flotily.

Pokud by se nacisté velkoměsta zmocnili, srovnali by ho se zemí a obyvatele povraždili, protože by nebyli ochotní vynakládat prostředky na jejich přemístění a obživu. Finové na druhé straně chtěli jen nazpět svá území, o která je Stalin připravil během Zimní války.

Smrt chodila ulicemi

Ve hře bylo každopádně několik milionů životů civilistů. Obranné akce se účastnila pěchota spolu s námořníky a stíhači, kterým se dařilo útoky bombardérů poměrně úspěšně odrážet. Díky tomu se město nevzdalo tak rychle, jak nacisté doufali. Blokáda se protáhla na neuvěřitelné dva roky a čtyři měsíce.

Pro obyvatele byla nejhorší první zima. Nastaly třeskuté mrazy a lidé už neměli čím topit. K tomu je sužoval hlad - denní dávky chleba se snížily na 250 gramů pro dělníky a 125 gramů pro jejich rodinné příslušníky. Ve městě každou chvíli nefungovala elektřina ani doprava. Lidé umírali vyčerpáním cestou do práce, třeba i na ulici.

Mrazivý příběh malé Táni

Sestra Táni Savičevové Žeňa zemřela přímo u soustruhu v muniční továrně, kde pracovala. Zanedlouho poté dívce zemřela i babička, bratr, dva strýcové a matka. Podvyživené a opuštěné Táni se ujali příslušníci sanitární jednotky, kteří ji i s jejím smutným deníkem v létě roku 1942 evakuovali z Leningradu do bezpečnější oblasti. Přes veškerou snahu a péči Táňa po dvou letech zemřela na následky tuberkulózy a celkově podlomeného zdraví.

Z celé rodiny tak přežila jen sestra Nina, které se podařilo utéct z města přes zamrzlé Ladožské jezero, a starší bratr sloužící v armádě.

Druhou zimu už byli Němci viditelně oslabenější. Rusům se dařilo dopravit do Leningradu více zásob a evakuovat větší počet obyvatel. Led na Ladožském jezeře byl tak silný, že unesl nákladní vozy. Blokáda však definitivně padla teprve 27. ledna 1944. Celkově si vyžádala milion životů mezi civilisty, kteří zůstali v Leningradě na dva roky uvězněni.

Zdroje: cs.wikipedia.org, www.denik.cz, www.stoplusjednicka.cz