Manželé Horákovi měli po únoru 1948 indicie o tom, že na ně komunisté utahují smyčku. Přesto z vlasti neuprchli. Milada chtěla za demokracii bojovat v domovině.
Po jejím zatčení se Bohuslav Horák ocitl sám uprostřed Prahy a bylo mu jasné, že se musí dostat za hranice, jinak se ocitne ve vězení také. Ve vypjaté situaci mu pomohl evangelický farář Jan Kučera, který mu vyjednal úkryt u svého známého Jana Hajšmana. Odtud se pak Horák přesunul do Meclova u Horšovského Týna, kde se skryl u mlynáře Šimáka.
V mlýně se setkal rovnou s celou skupinou uprchlíků, kteří se chystali k emigraci. Šimák jim obstaral falešné doklady a 1. prosince je vzal v převleku za dřevorubce k západoněmecké hranici. Zde je převedl do Německa a sám se nepozorovaně vrátil domů.
O popravě své manželky se Horák dozvěděl z rozhlasu, když pobýval v uprchlickém táboře poblíž Norimberku. Jeho pocity byly o to horší, že v Československu zůstala jejich šestnáctiletá dcera Jana. Horák ji nemohl nijak kontaktovat.
Na podzim 1951 pro ni poslal převaděče, ale plán byl vyzrazen. Jana zůstala u své tety a dostudovala gymnázium, na vysněnou medicínu ji však komunisté nepustili. "Pořád byly nějaké komplikace, předem bylo jasné, že jakékoliv snažení nebude mít dobrý výsledek," vzpomínala Jana později v rozhovoru pro Český rozhlas.
Za svým otcem směla vycestovat až v roce 1966, kdy už pobýval ve Spojených státech. O dva roky později se k němu přistěhovala natrvalo.
Bohuslav Horák až do své smrti v roce 1976 nikomu neprozradil, kdo mu při odchodu z Československa pomáhal. Teprve po Sametové revoluci se ozvali pamětníci, kteří jeho smutnou cestu za oceán dokázali zrekonstruovat. Dcera Jana našla za mořem životního partnera a založila rodinu. Na své rodiče vzpomíná jako na silné osobnosti, které nikdy nesklonily hlavy.
