Podle britské autorky Vanessy Collingridge, která příběh zpracovala literárně, ani není jisté, zda se keltská královna vůbec původně jmenovala Boudica. Toto jméno je totiž odvozeno od staroanglického výrazu "bouda", což znamená "vítězství". Možná šlo tedy o přezdívku, jež královna získala až po vítězném tažení proti Římanům.
Ti v roce 43 n. l. vtrhli na Britské ostrovy a podmanili si místní keltské kmeny, včetně kmene Icénů. Jeho vládce Prasutagus byl ponechán ve své funkci výměnou za loajálnost císaři. Římu sice odváděl dávky, ale jinak s ním udržoval mír a zřejmě se i těšil určitým privilegiím. Vanessa Collingridge se domnívá, že jeho manželka Boudica i dvě dcery uměly plynně latinsky a žily si nad poměry.
Idylka skončila v roce 60, kdy Prasutagus zemřel a ve své závěti odkázal římskému císaři Neronovi jenom půlku svého království. Tu druhou měly zdědit dcery. Římané to vnímali jako urážku a místo aby se o Prasutagovy pozůstalé důstojně postarali, vyplenili jeho palác, dcery znásilnili a vdovu veřejně zbičovali. Ve své době šlo o největší potupu, které se na královně mohli dopustit - bičováním se totiž obvykle trestali jen otroci.
Keltská královna Boudica se svým vojskem
Icénové byli v šoku. Boudicu nectili jen jako svou královnu, ale také jako kněžku a vtělení válečné bohyně Andraste. Vypuklo povstání, do jehož čela se postavila sama Boudica. Stotisícová armáda nejprve obsadila město Camulodunum (dnešní Colchester), které si Římané na ostrovech zvolili za své administrativní centrum, a doslova ho srovnala se zemí. Všichni přítomní římští občané byli zmasakrováni nebo upáleni zaživa.
Příštím terčem bylo 40 mil vzdálené Londinium, tedy dnešní Londýn. Cassius Dio líčil barbarské zabíjení, jakého se zde Keltové dopouštěli. Ženám prý uťali prsa a zašili je jim do úst, a zkrvavená těla poté nabodali na ostré kůly. Londinium lehlo popelem a Boudica slavila druhé velké vítězství. Její armáda zamířila na severozápad k městu Verulamium (St Albans).
Zde možná nesídlilo mnoho Římanů, ale zato se to tu hemžilo jejich kolaboranty. Těm nyní bylo jasné, že je Řím nechá na holičkách, a včas ze svých domovů prchli. Keltové v podstatě vypálili prázdné město.
Podle Tacita se Boudice podařilo zabít přes 70 tisíc Římanů a jejich přívrženců. Tato statistika zaváněla ohromnou ostudou - už jen z toho důvodu, že v čele rebelů stála žena. Římský císař se proto rozhodl jednat a na Britské ostrovy poslal 10 tisíc po zuby ozbrojených vojáků. Ačkoli povstalci měli výraznou početní přesilu, Římané na tom byli mnohem lépe, co se týkalo organizace a strategie. Icénové a jejich spojenci byli zatlačeni do soutěsky a povražděni. Sama Boudica údajně spáchala sebevraždu. Její příběh pak po staletí sloužil jako varování mladým chlapcům: "Vidíte, co se stane, když necháte vládnout ženu?" Tento předsudek na ostrovech rozptýlila teprve úspěšná vláda královny Alžběty I. v 16. století. Nešťastná Boudica se poté naopak stala hrdinkou, která do posledního dechu hájila svá práva a lid.
Zdroje: www.historyextra.com, www.historic-uk.com
