Nepřirozeně široké róby přišly ve Francii do módy za krále Slunce Ludvíka XIV. Právě z této doby prý také pochází hygienická vychytávka, kterou načančané dvorní dámy vyřešily svůj intimní problém. Ten byl mimořádně palčivý zejména během nedělních kázání jezuitského kněze Louise Bourdalouea (1632-1704), jenž byl tak skvělým a poutavým řečníkem, že si nikdo v kostele nechtěl ani na minutku odskočit. Potíž byla v tom, že Bourdaloue dokázal kázat několik hodin v kuse.
Takovou dlouhou dobu sotva někdo vydrží bez nutkání odběhnout si na malou stranu. Toalety se ale v kostelech s ohledem na svatost místa nestavěly. Abychom byli upřímní, mnoho záchodů nebylo k dispozici ani v královském sídle ve Versailles. V 17. století se na zkrátka na tyto maličkosti každodenního života tolik nemyslelo.
Dvorní dámy si naštěstí uměly poradit. Jejich šaty byly sice krajně nepraktické, ale na druhé straně toho mohly hodně schovat. Dokonce i komfortně tvarovaný nočník.
Dodnes se přesně neví, zda si ženy do ozdobných urinačních nádob skutečně ulevovaly přímo v kostelních lavicích, nebo jestli se aspoň vzdálily někam do kouta, kde jim nočník pod šaty podstrčila služebná. Pravdou nicméně je, že dvořané Ludvíka XIV. se před sebou v tomto ohledu nijak nestyděli. Nebylo výjimkou, že na plese vykonali potřebu přímo na taneční parket.
Diskrétní přenosný nočník našel uplatnění nejen v kostele, ale také při dlouhých divadelních představeních a cestách. Po výřečném kazateli získal název "bourdalou" a ačkoli možná nešlo o způsob, jakým se chtěl dotyčný kněz zapsat do dějin, těšil se velké popularitě a dámy si na něm zakládaly. Některé nočníky svým zdobným provedením tak trochu připomínají malované čajové konvice, jiné hrdě nesou rodový erb své majitelky. Na první pohled je leckdy těžké odhadnout, k jakému účelu tyto roztomilé nádobky byly vlastně vyrobeny.
