Zásady branné výchovy byly ustanoveny už na 13. sjezdu KSČ v roce 1966, v praxi se však ve školách prosadila až počátkem 70. let, kdy režim nad národem opět utáhl smyčku. Nastupující generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák přijal opatření, kterým se měla prohloubit branná výchova obyvatelstva a zvláště mládeže, "aby se upevňovala jednota armády a lidu, aby obrana našeho socialistického státu byla ctí a vlasteneckou povinností každého občana".
Občané si měli už od dětského věku uvědomovat rizika spojená se západním nepřítelem, válka mohla vypuknout každým okamžikem. Počítalo se s tím, že by imperialisté neváhali zapojit chemické a jaderné zbraně. Děti musely být už dopředu poučeny, jak se při takovém útoku zachovat. Ochranu poskytla igelitová pláštěnka, plynová maska a vatové tampony v uších. Na zbylé nezakryté tělesné partie se navlékaly igelitové sáčky.
Branná výchova se svého času dala studovat na fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V roce 1973 se stal předmět povinným pro všechny žáky základních a středních škol i učilišť.
Cvičení ve školách probíhala dvakrát ročně a děti se při nich učily nejen bezpečnému pohybu v zamořeném území, ale také zásadám první pomoci a orientaci v mapách. Konaly se přespolní běhy utužující fyzickou zdatnost.
Některé aspekty branné výchovy samozřejmě vzbuzovaly úsměv. Tím spíš, že postupem času vládě ubývalo financí a plynové masky už nebyly pro každého. "Celou třídu změřili od brady k čelu, ale masky nikdy nedorazily," vzpomíná rodačka z Ústeckého kraje Míchaela Vránová na svá dětská léta v 80. letech.
Pochody v pláštěnkách s příchodem demokracie po roce 1989 skončily. Náplň branné výchovy se částečně přesunula do předmětu občanská nauka, některé školy čas od času pořádají besedy s hasiči nebo policisty o tom, jak se chovat v krizových situacích. Právě například z hasičského sboru však zaznívají hlasy, že je to málo. Spousta dnešních žáků prý neví, jak se zachovat v případě nehody nebo kam se schovat před bouřkou.
