Jako s koulí u nohy?

Celoplátová zbroj se vyvinula během 14. století, kdy kroužkové košile přestávaly stačit vylepšeným a zostřeným zbraním. Při pohledu na brnění vystavená na hradech a zámcích máme pocit, že nemohlo jít o nic praktického. Typická zbroj vážila něco okolo 20 kilogramů a další 2 až 4 kilogramy přidala přilba. Nošení zátěže rozložené po celém těle mohlo být sice pohodlnější, než kdybyste na zádech nesli krosnu stejné váhy, na druhé straně ale vyžadovalo větší fyzickou námahu.

"Zbroj při chůzi zatěžovala především dolní končetiny. Když na nohou máte 7 nebo 8 kilo, svaly musejí při každém kroku vykonat více práce," vysvětlil britský výzkumník Graham Askew, který nevýhody nošení zbroje zkoumal na dobrovolnících pochodujících v brnění na rotopedu. Zjistil přitom, že muži při chůzi a běhu spotřebovali dvakrát tolik energie než při stejném výkonu bez zbroje. Navíc se jim hůře dýchalo. Pláty zbroje na hrudi a zádech nedovolovaly plicím se pořádně roztáhnout, a přívod kyslíku byl navíc omezen i přilbou. (Zdroj: popularmechanics.com)

Kladka nebyla potřeba

Odborníci z Metropolitního muzea v umění ale upozorňují, že se rytíři a pěšáci do boje v plné zbroji obvykle nevydávali. Jednotlivé pláty si připevňovali k hrudníku, zádům a končetinám koženými popruhy, takže jejich mobilita nebyla zase tak omezena, jak si představujeme. Experimenty ukázaly, že i člověk na zbroj nenavyklý v ní dokáže nasednout na koně a zase z něho seskočit, běhat, spadnout na zem a zase se zvednout, a to vše bez většího nepohodlí.

V brnění od hlavy až k patě nastupovali rytíři k turnajům, avšak ani ty žádná kladka na koně nevyzdvihovala. Nepříjemné části zbroje omezující pohyb jim byly k tělu připevněny až poté, co se už v sedle uvelebili.

Celoplátová zbroj měla poskytnout ochranu nejen proti sečným ranám, ale především proti útoku lučištníků, jejichž šípy dokázaly proniknout lehčí zbrojí kroužkovou. Jakmile se inovace ujala v praxi, objevily se první zbraně střelné. Zpočátku sice neměly takovou sílu a dostřel, ale rychle se zdokonalovaly. Tomu bylo potřeba přizpůsobit i brnění, které se tak stávalo stále těžším. Vyrábělo se v různých kvalitách; zatímco jedno mohlo odolat pistolím, jiné mělo svého nositele ochránit i před mušketami. Testování odolnosti se ale často nedalo provést jinak než praktickým použitím přímo v boji. O zdárném splnění účelu pak rozhodovaly i okolnosti, jako byla vzdálenost útočníka nebo úhel letící kulky. Nutno dodat, že proti zbraním dnešním by už středověké brnění neobstálo. (Zdroj: www.metmuseum.org)