Ačkoli se plánovalo, že tábor Majdanek bude moci pojmout 150 tisíc vězňů a jeho stavba rostla rychle, kapacity brzy nestačily. Transportů přibývalo a pro nově příchozí vězně tu už nebylo místo. Zajatecký tábor se změnil na vyhlazovací. Kdo nebyl schopen těžké práce, byl naložen na nákladní vůz a odvezen k plynovým komorám. Tam už čekala dozorkyně Alici Orlowski a starala se o to, aby nástup do komor probíhal hladce. Na smrt sem přicházely hlavně ženy a děti.
Alice zároveň dohlížela na stovku žen, které musely třídit oblečení a cennosti zplynovaných obětí. Pokud některou svěřenkyni švihla bičem, podepsala jí tím rozsudek smrti: schválně totiž mířila na oči, aby dotyčnou učinila práce neschopnou. A v táboře platilo pravidlo, kdo nemůže pracovat, bude muset zemřít.
Po evakuaci Majdanku byla Alice převelena do koncentračního tábora Kraków-Płaszów, odkud v lednu 1945 společně s dalšími nacisty vyhnala vězně na pochod smrti do Osvětimi. V té době už ale zřejmě tušila, že se nad Třetí Říší stahuje síť, a její chování se náhle změnilo. Vězně už nebila, ale začala jim naopak pomáhat. Sháněla pro ně deky, podávala jim vodu, a dokonce s nimi spala venku na zemi.
Přesto byla Alice Orlowski po válce v Polsku odsouzena v rámci osvětimského procesu k doživotnímu vězení. Na svobodu ji dostala už v roce 1957 amnestie, po které byla vyhoštěna do Německa. V roce 1975 německý soud obnovil proces s válečnými zločinci a Alice byla jednou ze zadržených. Rozsudku se ale nedočkala, zemřela hned rok po zatčení ve věku 73 let.