Jak vypadaly byty za první republiky: 70% lidí žilo ve strašných podmínkách

Život za první republiky

Život za první republiky

Foto: hinterhof / Shutterstock

Období první republiky (1918-1938) je právem připomínáno jako zlatá éra naší země. Během prvních dvaceti let se nově vzniklé Československo dokázalo etablovat jako pokrokový, demokratický a mezinárodně uznávaný evropský stát. Hospodářská prosperita a nadšení veřejnosti přinesly mimo jiné velký rozkvět kultury, umění, designu a architektury. Ne všichni si tu však žili jako v bavlnce.

Mnohá obdivuhodná a pozoruhodná díla a stavby, které lákají milovníky umění a architektury z celého světa, pocházejí z období mezi dvěma světovými válkami. Tehdy skutečně naše země vytvořila jedny z nejpozoruhodnějších děl Evropy.

Oblíbeným místem té doby byl samozřejmě Pražský hrad. Byla to především zásluha prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který z původně královského sídla vytvořil státní úřad pro demokratické prezidenty a jeden z hlavních symbolů samostatné republiky. Jeho socha příhodně stojí na Hradčanském náměstí a hledí přímo do oken prezidentské kanceláře. V roce 2000 ji sem nechal umístit poslední československý a první český prezident Václav Havel.

Rozhodnutí učinit Hrad sídlem prezidenta nového státu vedlo k potřebě zásadní, ale citlivé přestavby a modernizace této památkově chráněné lokality. Masaryk svěřil tento úkol jednomu z nejlepších architektů své doby, slovinskému rodákovi Jože Plečnikovi. Přestavba začala v roce 1920 a zásadně změnila hradní komplex bez negativního dopadu na cenné historické stavby. Přístavby a úpravy zahrnovaly novou dlažbu, vlajkové stožáry, žulový obelisk vedle katedrály svatého Víta, ale také monumentální Býčí schodiště spojující třetí nádvoří s jižními zahradami Pražského hradu.

70% lidí strádalo

Ne všichni si však žili jako na "hradě". Těch bohatých bylo pomálu a stále převládali spíše ti, jež byli rádi, že je jejich živobytí vůbec uživí. Stavěli se kolektivní domy levicových architektů, kde lidé měli nejen žít, ale také trávit veškerý volný čas.

Co však tehdy skutečně zářilo, byla zábava. Velkolepá byla samozřejmě Praha, jakožto hlavní města. Tam se jedlo, pilo, slavilo doslova v jednom kuse. Existovaly místa, kde nepřetržitě vyhrával orchestr, bary, které měly otevřeno od večera do brzkého rána a samozřejmě nechyběly ani tančírny.

Zdroj: Youtube

Noblesa však byla cítit jen někde. Za první republiky bylo jasně znát, že prožila válku. Vše se dávalo do běhu a mnohdy se lidé doslova učili za pochodu. Mnoho rodin ztratilo ve válce své muže, a tak ani chátrající domy nebyly výjimkou. To mělo za následek poměrně velkou vrstvu chudých. Také statistiky té doby mluví jasně. Na sto lidí té doby připadalo jen 62 postelí. Zhruba 50 % všech obyvatel žilo v prostoru jedné místnosti a 22% z nich nemělo k dispozici tekoucí vodu.

Prohlubovala se hranice mezi bohatstvím a chudobou a životní úroveň tehdejšího obyvatelstva byla odlišná. Lišila se nejen tím, kdo rodinu živil, ale také lokací bydliště samotného. Je například nemožné srovnávat životní styl obyvatel Prahy s pohraničními oblastmi země té doby.

Tomáš Garrigue Masaryk

Byl Tomáš Garrigue Masaryk synem císaře Františka Josefa I.?

V zemi bylo jen 200 dětských lékařů, z tisíce novorozenců průměrně 48 zemřelo. 228 tisíc lidí nemělo po první světové válce práci. Nůžky mezi bohatými a chudými se tak rok od roku čím dál více rozevíraly. Byla to doba, kdy ženy začínaly více chodit do práce, aby pomohly uživit své rodiny.

Ne vždy za tím však byla touha či emancipace pracovat. Důvod byl jednoduše ten, že sám muž neměl takový příjem, aby z něj rodina byla schopna vyjít. Běžným faktem byla i dětská práce, přestože právě proti ní začaly prvorepublikové úřady bojovat a začala být považována za nevhodnou.

Zdroje:

www.flowee.cz

www.stoplusjednicka.cz

www.svatyvojtech.cz