"Seděli jsme v předzahrádce restaurace a chystali jsme se odejít," líčí Martin nepříjemný zážitek. "Už jsme zaplatili, když vtom vypadl proud. Přítelkyně ještě dopíjela skleničku a číšník nám zapálil na stole lampičku se svíčkou, tak jsme si řekli, že deset minut ještě posedíme. Bylo štěstí, že jsme nešli do auta hned."
Když se zvedl silný vítr, Martin se Simonou si zpočátku neuvědomili, co se vlastně děje. "Židle se převracely, věci ze stolů létaly vzduchem, číšníci se je snažili chytat. Seděli jsme jako přikovaní a jenom jsme zírali. Pak začalo krupobití. Tak velké kroupy jsem v životě neviděl, byly jako tenisáky a rozbíjely skla aut. Takhle nějak musí vypadat bombardování, říkal jsem si."
Číšníci hosty z předzahrádky obratem nahnali do útrob restaurace. Hned nato se plachta stínící předzahrádku protrhla a vítr vyrval i celou konstrukci.
"Celá bouřka trvala asi jenom půlhodinu, ale ta spoušť potom byla hrozná," líčí Martin. "Auto mám poseté promačkanými důlky, jak se na něj sypaly kroupy, vozidlo zaparkované vedle nás dopadlo ještě hůř, tomu se rovnou vysypalo zadní sklo. Bylo to, jako by z nebe padaly kameny, takovou sílu ty kroupy měly."
Martin je nicméně vděčný osudu, že v době krupobití neseděl za volantem, protože nebylo vidět na cestu a auta narážela do sloupů. Nechce raději ani domýšlet, jaká zranění by s přítelkyní mohli utrpět, kdyby neměli možnost schovat se pod pevnou střechu budovy restaurace.