Mikuláš II. byl korunován až za 18 měsíců od předčasné smrti svého otce; to mu umožnilo dodržet dostatečnou dobu smutku a zároveň do detailů připravit okázalé korunovační slavnosti, které znamenaly dvoutýdenní zábavu pro panstvo i poddané. Plánovaly se vojenské přehlídky, církevní slavnosti, plesy, bankety a také pohoštění zdarma pro prostý lid.
Na Chodynském poli se mělo sejít 400 tisíc lidí. Čekalo tu na ně pivo, houska, kus salámu, nějaké sladkosti a také milý upomínkový předmět: smaltovaný kelímek s iniciálami carského manželského páru. Zajímavostí je, že tyto kelímky si carský dvůr objednal na zakázku u plzeňské firmy Bartelmus.
Zpráva o carově štědrosti se rozkřikla rychlostí blesku. Davy začaly obléhat Chodynské pole už večer před zahájením veselice, a hned ráno pořadatelé pojali tušení, že dárkové balíčky nevystačí pro všechny. Vidina "něčeho zdarma" přilákala podle odhadů kolem 800 tisíc lidí, což bylo dvakrát tolik, než se předpokládalo. Když se davem rozneslo, že se na polovinu zájemců nedostane, vypuklo šílenství.
Dav prorazil kordon hlídajících policistů a vojáků a vrhl se ke stánkům. Lidé kořistili, co mohli, řvali na sebe, prali se a padali na zem. V tlačenici bylo ten den ušlapáno 1 138 osob, někteří historikové však odhadují, že počet obětí mohl dosáhnout až ke 3 tisícům.
Mladého cara tragédie zdrtila. Zvažoval zrušit svou účast na plese, plánovaném na týž večer, ale poradci ho přesvědčili, že se tam musí dostavit už kvůli pozvané francouzské delegaci. Mikuláš nicméně nešetřil solidaritou: rodiny zemřelých vyplatil, zraněné chodil navštěvovat do nemocnice. Přesto se na něho lidé dívali, jako by za tragédii mohl on, a dali mu přízvisko "krvavý". Šuškalo se také, že chodynský masakr je špatným znamením pro jeho budoucí vládu.
Básník Konstantin Balmont v roce 1905 přímo napsal: "Kdo začne svou vládu Chodynkou, ten ji skončí výstupem na popraviště." Jeho temné proroctví se naplnilo. Car Mikuláš, jeho manželka i děti byli zmasakrováni bolševickými vrahy o 13 let později.
