Génius ve své branži

Carl Clauberg se angažoval už v první světové válce, tehdy ovšem jako člen pěchoty. O zdravotnictví se začal zajímat po jejím skončení, přihlásil se na univerzitu a plně se pohroužil do studia medicíny.

Oplýval obrovským talentem a dokázal si naklonit celé vedení školy, které ho po ukončení studia jmenovalo vedoucím univerzitní gynekologické kliniky v německém městě Kiel. Jeho stanovisko vůči Židům bylo odmítavé, už při vedení kliniky odmítal vyšetřovat židovské dívky a ženy.

V roce 1933 vstoupil do NSDAP a navázal kontakty s vysoce postavenými politiky. Netrvalo dlouho a přes známosti se stal profesorem gynekologie na Königsbergské Univerzitě v Prusku. V roce 1942 se mu díky jeho vynikajícím výsledkům v oblasti sterilizace nepohodlných osob podařilo přesvědčit Heinricha Himmlera, aby ho poslal do nově budovaného koncentračního tábora Auschwitz I, kde by mohl zdokonalit své techniky.

Sterilizace kyselinou

Pod vedením šéflékaře Osvětimi doktora Eduarda Wirthse přihlížel způsobům sterilizace méněcenných ras, například radiací nebo odstraněním vaječníků. Claubergovi se tyto techniky zdály poněkud složité a pracné, a začal přemýšlet o efektivnějším, rychlejším a hlavně levnějším způsobu – kyselině.

Nic netušícím ženám, přizvaným pod zástěrkou rutinní gynekologické prohlídky, bez anestetik vstřikoval kyselinu do pohlavních orgánů. Ženy trpěly ukrutnými bolestmi, dožadovaly se pomoci, některé ho prosily, aby je radši zabil, což často milerád splnil tím, že je nechal umřít přímo na stole. Ty, které přežily, posléze trpěly závažnými infekcemi.

Přesný počet obětí není známý, většina důkazů byla před evakuací Osvětimi zničena, ví se ovšem o zhruba 700 ženách, které jeho nehumánní praktiky přežily, ale zůstaly nadosmrti sterilizované.

Po osvobození koncentračního tábora se Clauberg nerozhodl pro útěk, jako mnoho jeho kolegů, ale pro přesun do tábora Ravensbrück, kde pokračoval ve svých pokusech, tentokrát se oběťmi staly romské vězeňkyně.

Smrt přišla před trestem

Po zatčení Rudou armádou na konci války byl několik let držen ve vazbě a v roce 1948 odsouzen k 25 letům za mřížemi. Za nimi si odseděl pouhých 7 let a v rámci výměny vězňů mezi SSSR a Německem byl navrácen do své rodné vlasti, ne však aby si odpykal zbytek trestu, ale aby mohl dál pracovat na svých výzkumech.

Toto rozhodnutí se nelíbilo veřejnosti, především pak bývalým vězňům a ženám, které zmrzačil. Tlak protestů ho v roce 1955 znovu dohnal před tribunál, ale smrt si pro něj přišla dřív, než se mohl dozvědět rozsudek – těsně po započetí soudu zemřel na infarkt.