Proč církev upalovala čarodějnice: Byl to chytrý reklamní trik, tvrdí vědci

6. květen 2020 četba na 4 minuty
Hony na čarodějnice se v Evropě rozmohly až na úsvitu novověku.

Hony na čarodějnice se v Evropě rozmohly až na úsvitu novověku.

Foto: Shutterstock.com

Hony na čarodějnice tradičně spojujeme s temným středověkem, kdy pověrčivost převládala nad zdravým rozumem. Proč se ale rozmohly teprve na samém konci středověku, kdy už byla Evropa osvícena renesanční vzdělaností? Američtí ekonomové Peter Leeson a Jacob Russ se pokusili najít odpověď.

Zní to jako paradox: po dlouhé období přibližně mezi 6. a 12. stoletím byla většina evropského obyvatelstva negramotná a ačkoli přijala křesťanskou víru jako svou jedinou, stále věřila v domácí bůžky a zlé duchy. Církevní hodnostáři nad lidovými pověrami protáčeli panenky, ale nikoho neupalovali. Teprve s úsvitem novověku, kdy se obrodily antické ideály a rostl zájem o vzdělání a vědu, se najednou roztrhl pytel s čarodějnickými procesy. Stačilo ukázat na sousedku a obvinit ji, že vám uhranula krávu. Všichni tomu uvěřili.

Peter Leeson a Jacob Russ se domnívají, že v průběhu středověku, kdy katolická církev měla na náboženství v Evropě jakýsi "monopol", jednoduše nebylo honu na čarodějnice potřeba. Lidé církev uznávali, nad jejími pokyny příliš nepřemýšleli, poslušně se v určitá období postili, a pokud o svátcích nechali na kraji stolu kus chleba pro domácí skřítky, nikomu to nevadilo.

S rostoucí vzdělaností se ale začalo více přemýšlet a majestát církve začal čelit první otevřené kritice. Katolické učení bylo potřeba jasně oddělit od heretických myšlenek, které podrývaly církevní autoritu. Víru v čarodějnice však katolíci stále považovali za pohanský blud, o čemž svědčí i nařízení papeže Alexandra IV. z roku 1258, podle něhož se inkvizice nesměla zabývat případy čarodějnictví, pokud nešlo o herezi.

Pak se ale nad katolickou Evropou začala stahovat mračna v podobě náboženské reformace. Leeson s Russem jméno mistra Jana Husa ve své studii sice nezmiňují, ale nás hned napadne, že jeho upálení jasně svědčilo o panické obavě církve o svou autoritu. Hned o století později se však objevil Martin Luther, a jeho už nikdo nezastavil. Augšpurský mír v roce 1555 luteránství povolil, protestantské hnutí se šířilo kontinentem a katolická církev musela začít o své ovečky bojovat novými metodami.

Jedním z "reklamních triků" se podle Leesona a Russe staly právě čarodějnické procesy. "Inkvizitoři využívali lidové pověřčivosti a upalováním čarodějnic demonstrovali své odhodlání chránit lid před silami Satana," vysvětlují ekonomové.

Psychologie byla prostá: čím více "nečistých duší" církev ze společnosti odstranila, tím výše rostla její věrohodnost a přibývali jí přívrženci. Ať už z vděku, že je ochránila před ďáblem, nebo ze strachu o vlastní kůži.

Reformátoři nezůstali pozadu. Upalování čarodějnic na hranicích připomínalo reklamní happeningy a lákalo mnohem větší davy lidí než nedělní bohoslužba. Přesné statistiky sice chybí, ale odhaduje se, že v období mezi lety 1555 a 1650 zemřelo v plamenech asi 40 tisíc nevinných lidí obviněných z čarodějnictví, většinou žen.

Konkurenční boj církví byl oficiálně ukončen Vestfálským mírem v roce 1648, kdy se některé země vymezily jako katolické, jiné jako protestantské. Tímto bylo jasně dáno, kde církve budou napříště uplatňovat neomezenou autoritu, a v tento okamžik také začaly ustávat hony na čarodějnice, až okolo roku 1700 z Evropy zcela vymizely.

Leeson s Russem svou teorii opírají mimo jiné o fakt, že téměř 40% čarodějnických procesů se odehrálo v Německu, zatímco na území ryze katolických států, kde žádná reformace neproběhla, připadalo procesů pouze 6%.

Akční letáky