Pro Williama Lainga ze Skotska, Raya Bakera z Londýna a Michaela Crowleyho z Worcestershire byla zvlněná krajina poblíž městečka Hadleigh zcela neznámá. O to více bylo napínavější splnit úkoly, které jim v rámci tréninku orientačního běhu zadali jejich nadřízení. Jedním z nich bylo najít Kersey.
V nohách měli už několik kilometrů, když zaslechli zvuk kostelních zvonů. „Už budeme u vesnice,” konstatoval unaveně William mezi tím, co se snažil vyšplhat na kopec. Jeho slova potvrdil kouř, stoupající z komínů. Chlapci se na sebe usmáli a společně se rozeběhli do údolí.
Vesnice Kersey
Když se přiblížili k prvnímu domu, stalo se něco zvláštního. Ptačí zpěv, jenž je doprovázel po celou jejich cestu, zmizel. Neslyšeli nic, kromě zurčícího potoka. Nebyla to jediná věc, která je znepokojila. Listy okolních stromů byly jasně zelené. Vypadaly, jako by jim bylo jedno, že je říjen. Zároveň si všimli, že ve vesnici není žádné pouliční osvětlení, televizní antény a na ulicích nestojí auta. Kersley připomínal skanzen.
„Kde jsou všichni?” zeptal se se staženým hrdlem Ray a znepokojivě se rozhlížel kolem sebe. Jediné živé tvory, které spatřil, byly kachny cákající se v potoce. „Netuším a vůbec se mi to nelíbí,” odpověděl Michael a snažil se vypadat statečně. Pak si ale všiml výlohy, kde visely půlky stažených volů. Maso bylo nazelenalé a pokryté pavučinami. Chlapec vyjekl a s vytřeštěnýma očima ukázal na řeznictví. „Kde jsme se to, u všech svatých, ocitli?”
Jakmile vyslovil tuto otázku, zvedl se vítr. Kadetům přeběhl mráz po zádech. Měli pocit, že je sledují neviditelné oči. To byla poslední kapka. Všichni tři se jako na povel rozeběhli a utíkali pryč. Zastavili se až na křižovatce, jež vedla do městečka Hadleigh, kde byl jejich cíl.
Zpátky v čase?
O třicet tři let později se William Laing rozhodl, že osloví parapsychologa Andrewa Mackenziho. Podivný zážitek z mládí ho totiž stále pronásledoval. Společně se vydali do vesnice, aby navštívili místního historika. Ten jim potvrdil, že řeznictví zde bylo již v roce 1790 a jeho budova zde stála už od roku 1350. Ze 14. století pocházela řada dalších domů, na které si William vzpomněl a popsal je.
Odborník dospěl k závěrů, že trojice zažila případ retrokognice. Tedy, že chlapci z nevysvětlitelných důvodů spatřili vesnici v době, kdy se potýkala s morovou nákazou. Ti, kteří nezemřeli, utekli. Událost byla pro kraj tak traumatizující, že se „zasekla" v čase.
Řada skeptiků ale s vysvětlením „časové smyčky” nesouhlasí. „Hlavním problémem je, že lidé 13. a 14. století neměli peníze na to, aby si nechali zasklít okna. Tento materiál byl v této době vzácný a neuvěřitelně drahý,” konstatuje historik Robbie Mitchell. Diskutabilní je podle vědce také řeznický obchod. „Ve středověku měla stálé krámy pouze města. V menších obcích se pořádaly trhy.” Chlapci proto s největší pravděpodobností zažili pocit tzv. derealizace, kdy své okolí vnímali „jako ve filmu”. Mohl být způsobený vyčerpáním a novým prostředím.
Zdroje: www.historicmysteries.com, www.eadt.co.uk, www.smithsonianmag.com
