Všeobjímající strach byl pevnou součástí existence středověkých lidí. Pro středověkého člověka mohl být totiž kterýkoli okamžik tím posledním. Báli se ale duchů, přízraků a tajemných sil. A k tomu samozřejmě lesy byly plné lapků a násilníků.

Démoni a kouzla včele s drakem

Les byl místem, jež vzbuzovalo v mysli středověkých lidí nejvíce strachu. Byl to prostor mimo tento svět, žila zde strašidla a démoni a samotný ďábel, který zde měl bránu do pekelné říše.

Lidé se domnívali, že Satan uměl měnit podobu.

Nejčastěji se převtěloval do hada či draka. Lidé zde viděli souvislost s biblí a tam popsaným Zjevením svatého Jana: „Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, (…).“

Draci byli tehdy nejen v pohádkách, ale lidé věřili, že jsou skutečnými posly zla. Okřídlená bestie s libovolným počtem hlav se tak stala atributem celé řady světců.

Středověcí zombie

Setkání s ďáblem bylo pro obyčejného smrtelníka něčím, co si ani nedovedl představit. Takže si lidé vymysleli další hrozbu – jejich mrtvé příbuzné, jež se jim vraceli do života.

Tomu se bránili nejrůznějšími rituály – mátli nebožtíky, aby nenašli cestu zpět do života. Mrtvolu vynášeli otvorem, který poté zazdili nebo jinak zacelili. U mrtvoly drželi stráž a bděli, nebo tančili rituální tance.

Dochované prameny

Benediktinský opat Jan Neplach (1322–1371) ve své kronice zmiňuje pastýře, který i po smrti sužoval lidi v celém okolí, „strašil“: „(…) ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ‚Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil před psy.‘ A když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo.“

A nebyl sám. „Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora. (…)“

Obě události nebyly sice zažité tvůrcem písemnosti, ale „staly se za jeho života“.

Živí mrtví

K mýtům o oživlém nebožtíkovi přispívá i to, že lidé věřili, že těla jsou i dlouho po smrti vlastně pěkná. Na vině byla sněť plynatá, která způsobuje rychle probíhající infekci měkkých tkání vyvolanou takzvanými histotoxickými druhy klostridií. Působením těchto toxinů tělo zůstalo zdánlivě nedotčené, zevnitř se však mění na jasně rudou kapalinu a metan, jež mohl po probití kůlem prudce uniknout. Natlakované tělo se rovněž mohlo posadit a díky svému obsahu i „krvácet čerstvou krví“.

Proto se mnozí setkali s oživlými nebožtíky a měli pak důvod věřit dalším pohádkám. Strach byl všudypřítomný.

Upíři a vlkodlaci

Kromě nebožtíků lidé věřili i na upíry a vlkodlaky. Vlkodlaci se uměli proměňovat ve vlky. Toto je však fenomén tradovaný celosvětově, například v Indii se vlk metamorfuje v tygra a v Africe ve lva, nebo dokonce hyenu. Nejstarší zmínka o vlkodlacích ve slovanském prostředí pochází ze Slova o pluku Igorově z konce 12. století.

Obdobné případy vedly mnohdy i k davovým šílenstvím. Nejhorší z nich bylo v roce 1598 v pohoří Jura, kde nemocní táhli krajem, hlasitě štěkali a napadali děti, aby později vysáli jejich krev a maso snědli.

Lidé se ve skutečnosti ale báli vlků i proto, že skutečně napadali lidské příbytky a páchali škody na domácích zvířatech.

Strach naháněla i polednice, klekánice a vše, co mělo co dělat s tmou, nocí a jakoukoli magickou silou.

Zdroje:

historycollection.com

www.quora.com

www.stoplusjednicka.cz