Každá kultura, doba i společnost mají specifický humor, který může zůstat okolím nepochopen. Nedávno jsme psali o humoru Vikingů, který byl směsicí černého humoru, sarkasmu a ironie. Naopak moderní humor je z velké části založen na sebeironii, která nám umožňuje smát se sobě i druhým. Naštěstí většinou bez následků. Ale jaký byl humor ve 13. století?

Na video o středověkém humoru se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Humor jako lék

Velmi zajímavé je, že na počátku 13. století se humor používal při léčbě. Například chirurgové jej používali k odvedení pozornosti pacientů od bolesti během operace. Mnohem později, ve 20. století se přistoupilo k vědeckému studiu vlivu smíchu na tělesnou a emocionální pohodu. Známý je například příběh Normana Cousinse, který se potýkal s chronickým onemocněním a dlouhodobou bolestí, ale vyléčil se pomocí režimu smíchu a vitamínů a vyléčil si tak rakovinu. Poté sám napsal knihu "Anatomie nemoci". V té popsal, že sledování komediálních filmů mu pomohlo se vyléčit. I někteří další vědci tvrdí, že rakovinu lze léčit pomocí terapie smíchem. Jako jedu z jejích hlavních příčin vidí stres a smích stres potlačuje.

Ve středověku se lidé uměli bavit, zejména šlechta

O středověku máme většinou velmi zkreslené představy. Máme jej katalogizován jako dobu temna, ale přitom v této době byl humor velmi živým a vítaným zpestřením. Zejména elitní osoby humoru užívaly velmi hojně, většinou však na cizí účet.

Humoru v této době zasvětila svůj výzkum vědkyně Beate Albrigtsen Pedersenová z univerzity v Oslu. Podle ní byl tehdejší humor „oknem do mezilidských vztahů lidí. Humor vytvářel formu skupinové solidarity a jasné rozlišení mezi přáteli a nepřáteli, čímž odhaloval sílu a hodnotu zábavy.“

Pravdou je, že i Pedersenová se zaměřuje zejména na humor severských národů. Domnívá se totiž, že humoru ve středověké severské společnosti nebylo věnováno dostatek výzkumů.

"Schopnost bavit se a smát se je důležitou součástí života a může nám tak poskytnout alternativní pohled na středověk. Náš vztah k ságové literatuře je prodchnut národním romantismem a já věřím, že její čtení jako zábavné literatury odhalí nové aspekty. Ságy byly také určeny k pobavení lidí," říká Pedersonová, která svůj výzkum postavila hlavně na zkoumání humoru šlechty a na postoj šlechty k severským ságám.

Zesměšnění druhého, ale sebeironie nebyla oblíbená

Vzhledem k tomu, že se zabýváme hlavně humorem šlechty, můžeme zapomenout na sebeironii. Šlechta sice humor milovala, ale zejména proto, aby zesměšnila druhé, což si vzhledem k postavení mohla dovolit. Podle Pedersonové „humor vytvářel určitou formu skupinové příslušnosti a jasnější rozlišení mezi přáteli a nepřáteli.“

Ve středověkém severském humoru sebeironie zcela chyběla. Naopak humor byl používán k porážce politických protivníků, zdůraznění vlastního postavení či k prosazení se a ke zostuzení ostatních.

Na konci 13. století se však situace změnila díky nově zavedeným dvorským ideálům. V popředí se ocitl ideál krále jako jediného vládce vyvoleného Bohem, a s tím se specifikovalo i to, z čeho bylo povoleno si dělat legraci. Žebravé výroky se objevovaly méně a sebeironie se stala běžnější a byla brána se vztyčenou hlavou. Dokonce i elita se naučila ji přijímat.

Spolu s proměnou humoru se proměny dočkaly i ságy, které však byly sepsány elitou a pro elitu, takže o běžných lidech nic nevypovídají. Objevovaly se v nich obyčejné vtipy, urážky, obrazy a metafory. Samotný termín humor ve středověku neexistoval. Jak Pedersonová říká, byl v té době obtížným pojmem, proto je lepší v ságách sledovat, co bylo považováno za komické nebo co bychom komickým shledali dnes. Přitom i zde se již hojně objevoval černý humor, obvyklý zejména na koci ság, kdy udával závěrečnou pointu příběhu.

Zdroje:

www.ancientpages.com, www.messagetoeagle.com, www.bartleby.com