Jedním z tradovaných názorů je ten, že pás cudnosti – nepochybně velmi nepohodlný na nošení – sloužil i k tomu, aby manželky, čekající doma na své udatné muže, zapomněly na veškeré milostné hrátky. Nejenže existuje jen omezený historický důkaz, že pásy cudnosti byly ve středověku skutečným „spodním prádlem“, ale neexistuje ani logika, která by podporovala jejich existenci. A navíc existuje pás cudnosti i pro muže!
Dosud tedy o nich nic konkrétního nevíme, předsudky a mytologie však přetrvávají i ve 21. století.
Ochrana věrnosti i zbraň proti násilníkům
Tato pevná ochranná zařízení používaly ženy ve středověku k prevenci pohlavního styku, ale protože si je nebraly dobrovolně, bývají považovány hlavně v populární kultuře za extrémní metodu vynucování si věrnosti.
Je s podivem, že v dobových písemných pramenech o nich ale není nikde ani zmínka, proto dodnes nevíme, zda skutečně s tímto účelem existovaly. A to je i jeden z důvodů, proč se historici a vědci ohledně jejich existence stále přou.
Další pohnutky k diskusím dala i výstava o historii pásu cudnosti, jež byla uspořádána v Semmelweisově muzeu v Budapešti v roce 2010. Její kurátoři tehdy razili názor, že pásy byly možné řešení nekontrolované ženské promiskuity, když rytíři odjížděli do bitev, na poutě nebo náboženské křížové výpravy.
Středověký pás cudnosti pro ženy
Různé názory
Albrecht Classen, který je autorem knihy The Medieval Chastity Belt: A Myth-Making Process z roku 2007 uvedl pro časopis Time, že zařízení bylo poprvé zmíněno v pojednání o obléhacích strojích, které napsal Konrad Kyeser v roce 1405. Kyeser byl německý inženýr a umělec a koncept pásu cudnosti se objevil v doslovu jeho pojednání. Ač byly jeho poznámky zprvu hodnoceny jako nápaditý vtip, pásy se díky tomu staly populárním předmětem satiry. Akademici však stále zpochybňovali existenci a pravost tohoto zařízení. Historické prameny totiž o ničem podobném nikdy nehovořily.
„Žádný autor kázané literatury, vězeňských textů nebo autorů didaktiky a práva nikdy nezmínil pás cudnosti pravděpodobně proto, že již základní myšlenka, která je za ním, vzdoruje základním potřebám lidského (ženského) těla,“ napsal Classen. „Jak mohly být tyto drsné, tvrdé předměty nošeny na tříslech, aniž by během několika dní způsobily hluboké a postupně další a další infikované kutikulární rány?“ uvedli odborníci v Semmelweisově muzeu.
Classen dále přirovnává mýtus o pásu cudnosti k přesvědčení, že středověcí lidé si mysleli, že Země je plochá. Tuto spojitost zdůvodňuje touhou středověkých lidí demonstrovat nedostatek zdvořilosti před současným věkem. Podle této teorie je i vytvoření pásu cudnosti prostředkem „konceptualizace zaostalého a temného období před naší osvícenou érou,“ napsala Sarah Bondová, odborná asistentka na katedře klasiky na univerzitě v Iowě blogový příspěvek s názvem Odemykání temných věků: Krátká historie pásů cudnosti, jež je další, kdo souhlasí s Classenovou teorií.
Pře odborníků
Classen byl tedy první, kdo zpochybnil existenci pásů cudnosti, přidali se však i jiní, například Lesley Smith, historik a kurátor hradu Tutbury ve Velké Británii. Ta v roce 2007 v článku pro British Medical Journal napsala: „Cestovala jsem do zahraničí a prohlížela si umělecké sbírky a zatím jsem neviděla pás cudnosti, který by mohl být prokázán jako středověký. Sklon k víře v mýtus o pásu cudnosti je však pochopitelný, jelikož ve středověké Evropě měla být jakákoli sexuální aktivita, která nevedla k početí, zakázána,“ řekla Smith.
Pás cudnosti pro muže, výstava Lisabon
Jak se tedy ukazuje, existence pásu cudnosti by měla být spíše stažena z „vědeckého stolu“ a zařazena k dalším domněnkám. I přesto se však i v moderních módních kolekcích objevují četné variace na pás cudnosti – s jednou z nich přišla například AR Wear, jež vyvinula „oděvní řadu nabízející nositelnou ochranu v případě, že se něco pokazí“. Spodní prádlo a další oděvy, které by útočníkovi bylo obtížné, ne-li nemožné, odstranit, však vyvolala jen další posměchya ironické poznámky. Kontroverzní produkt byl pak dokonce obviněn z toho, že břemeno prevence znásilnění kladl spíše na oběti než na pachatele. AR Wear pak ve své kampani tvrdila, že oděvní látky nelze roztrhnout ani nastříhat, „aby ženy a dívky měly větší moc kontrolovat výsledek sexuálního napadení“. I když AR Wear dosáhla svého cíle financování a v roce 2015 dokončila svůj prototyp, její produkty nejsou v současné době komerčně dostupné.
Jak se zdá, budeme se tedy muset proti násilníkům hájit jinak, než novodobými pásy cudnosti.
Zdroje:
