Gravitace černých děr je tak silná, že k sobě přitáhnou vše, co se kolem nich jen mihne. Ať už se jedná o plyn, prach, planety, hvězdy nebo hypotetického cestujícího vesmírem. V případě, že bychom jejím směrem poslali kameru, byla by jen otázka času, kdy by se přístroj ocitl v její blízkosti.
Okamžik setkání bychom poznali snadno. Měli bychom pocit, že se živý záznam zpomalil. Bylo by to způsobené gravitační dilatací času. Interval mezi jednotlivými snímky, jež bychom obdrželi, by se prodlužoval na hodiny, dny, roky a staletí.
Kamera v černé díře
Tento problém by mohlo vyřešit speciální zařízení, jež by zafixovalo posun signálu do dlouhých vln. Zároveň by bylo nutné počítat s interferenčním jevem, tedy vzájemným ovlivňováním a prolínáním hmoty.
Schéma černé díry
Konečný obraz by závisel na hmotnosti černé díry. V případě, že by kamera padala do objektu o hmotnosti jen pár desítek Sluncí, viděli bychom pouze akreční disk z rozžhavené hmoty rotující v kruhu a černé prázdno. Supermasivní černá díra by nabídla zajímavější pohled. Její gravitační pole je totiž jednotnější, takže by se přístroj dostal až těsně k horizontu událostí.
Delší vlnové délky by způsobily, že to, co bychom viděli, by mělo červenou barvu. Během doby letu by se obraz stal tmavším, až by zcela potemněl. Fotoaparát by se začal v důsledku špagetifikace natahovat a zorný úhel tak zmenšovat.
Za horizontem událostí
Horizont událostí je bod, odkud není návratu. Jakmile by ho naše kamera překročila, stále by byla funkční. Signál, který by vysílala, by se k nám ale nikdy nedostal. Padala by dál směrem k singularitě, nacházející se v centru černé díry. Zde gravitační pole a jiné fyzikální veličiny nabývají nekonečných hodnot.
Vědci tedy předpokládají, že jakmile by kamera tohoto bodu dosáhla, její osud by byl zpečetěn.
Zdroje: www.curiosmos.com, www.universe.nasa.gov
