Protože černé díry neodrážejí světlo a ani ho nevyzařují, na temné obloze je není snadné najít. Pro astronomy je vodítkem pouze tzv. akreční disk, což je vír hvězdného materiálu, který je dírou přitahován, ale ještě do ní zcela nespadl. Proces připomíná vír vody okolo výlevky, když vypouštíte vanu. Materiál kolem černé díry však víří tak obrovskou rychlostí, že vydává rentgenové záření. Díky tomu ho vědci mohou zachytit.
Místo, kde končí veškerá fyzika
Černá díra je definována jako objekt s gravitací natolik silnou, že se v něm nekonečně zakřivuje prostor i čas. Právě kvůli tomuto nekonečnému zakřivení z něho nemůže uniknout ani světlo, které je samo o sobě nehmotné a gravitace by se na něj podle fyzikálních zákonů neměla vztahovat. V jádru černé díry ale fyzikální zákony přestávají fungovat. Není tu čas ani prostor, ve kterých jsme je definovali.
To už je poněkud nad lidské chápání a ani vědci nejsou schopni s určitostí popsat, jak to uvnitř černé díry vlastně vypadá. Zato ale mají poměrně přesnou představu, co by se tu stalo s lidským tělem. V roce 2014 totiž měli příležitost pozorovat osud hvězdy, která se motala nebezpečně blízko hladového temného objektu a byla jím pohlcena. A nebyl to pěkný pohled.
Kosmonaut by neměl šanci se k černé díře ani přiblížit.
Za horizontem událostí
Dejme tomu, že byste si oblékli nějaký důmyslný skafandr, který by vás dokázal ochránit před tepelnou radiací, jež spálí na popel vše živé, co se k černé díře přiblíží. Pak byste se vydali temnotě vstříc. Dostali byste se k horizontu událostí, tedy k hranici, na které si to ještě můžete rozmyslet a zařadit zpátečku. Z oblasti za horizontem už není návratu.
Nyní záleží na tom, jak velkou černou díru jste si ke svému experimentu vybrali. V menších by vás žádný transcendentní zážitek nečekal, protože hned u vstupu by vás rozličně silné gravitační síly natáhly do tvaru špagety a vzápětí rozcupovaly na částice menší než atomy.
O hypotetickém pádu člověka do černé díry zajímavě pojednává následující anglické video:
Pád rychlý jako světlo
Zato pád do supermasivní černé díry by mohl být o poznání zajímavější. Sice by z vás nakonec také nezbylo nic jiného než proud miniaturních částic, k rozpadu těla by však mohlo dojít o něco později. U horizontu událostí obřích děr jsou totiž gravitační síly vcelku rovnoměrné, takže byste si teoreticky aspoň zpočátku mohli zachovat tělesné proporce.
A teď přichází ta pravá záhada: jak dlouho byste padali, než by vás síly roztrhaly, a co byste u toho prožívali? Nejspíš byste viděli okolní vesmír, ale z vesmíru by už nikdo neviděl vás. Řítili byste se rychlostí světla, čímž byste předhonili čas. Možná byste před sebou viděli objekty, které do díry spadnou až za deset minut. Byl by to pěkný zmatek. Do bodu, kde už žádný čas ani prostor neexistuje, byste se ale asi nedostali - alespoň ne ve svém těle.
Uvnitř černé díry se tedy nachází zcela jiná realita, které naše fyzická schránka není přizpůsobena. Kvůli tomu ji nikdy nenavštívíme a nebudeme ji moci prožít. Máme jen teorie a matematické rovnice. Ale i to samo o sobě je fascinující.
Zdroje: https://astronomy.com/, https://www.bbcearth.com/, https://www.rmg.co.uk/
