Psal se rok 1505. Leonardo da Vinci stál před obrazem a jemnými tahy štětce kreslil nenápadné linie nazelenalých šatů. „Když zkombinuješ světlou a tmavou, vytvoří to dokonalou plasticitu,” obrátil se na svého studenta a šel ho zkontrolovat. Uviděl téměř dokonalou kopii svého díla. „Skvělé,” usmál se.
Prado Mona Lisa
Dlouhá léta visel obraz vedle vrcholných děl italských umělců jako je Raphael nebo Andrea del Sarto v Museu del Prado v Madridu ve Španělsku téměř bez povšimnutí. Byl považován za jednu z mnoha a mnoha kopií, jež se snažily marně napodobit da Vinciho ruku.
V roce 2012 se ale muzeum rozhodlo, že ho zapůjčí na dočasnou výstavu v Louvru s názvem Leonardovo poslední mistrovské dílo: The Sainte Anne. Portrét se tak dostal do laboratoře restaurátorů. Ti odhalili úžasné tajemství, které bylo desítky let skryto.
„Provedli jsme studii pomocí infračervené reflektografie a radiografie. Výsledky jsme porovnali s originálem Mony Lisy a nestačili se divit,” vzpomíná Ana González Mozo, výzkumná pracovnice oddělení technické dokumentace muzea. „Všimli jsme si, že některé čáry se shodují. Zároveň byla totožná také podkladová kresba. Byla pouze namalována odlišným stylem. Vše napovídalo o tom, že obě díla byla zhotovena v jednom časovém období.”
Další nápovědou byl materiál dřeva a přípravného gessa. Druhá Mona Lisa je vytvořena na ořechu, jenž se v Leonardově dílně běžně používal. Zároveň první nátěr není ze síranu vápenatého, ale z dvojité vrstvy olovnaté běloby. „Může to znít poněkud divně, ale díky tomuto detailu a faktu, že látka o specifickém složení byla nalezena i na jiných da Vinciho dílech, dokážeme rozeznat jejich pravost.”
Černá Mona Lisa
Toto tvrzení je podpořeno pozorováním, že Černá Mona Lisa, jak se dílu začalo díky černému pozadí zakrývající původní krajinu říkat, byla ztvárněna z trochu jiné perspektivy než originál. Kdo je jejím autorem je ale stále záhadou.
Obraz totiž nelze považovat za obyčejnou dílenskou kopii. „Umělec opakuje to, co dělal da Vinci, ale jasnějším a důkladnějším způsobem. Leonardovy pracovní metody byly experimentální povahy, zatímco v napodobenině je zřejmá snaha o preciznost,” vysvětluje Mozo. „Díky ní můžeme lépe pochopit originál, který je již poškozen zubem času a vystavováním.”
Zdroj:
