Rusové nebyli na nějaký čestný duel muže proti muži ve válce zvyklí, ale na druhé straně jim to připadalo jako dobrý nápad, který mohl rychle ukončit nesmyslné krveprolití. Z řad vojáků vystoupil černohorský kapitán Aleksandar Lekso Saičić a dobrovolně se nabídl, že proti samurajovi nastoupí.

Hubený, 32letý jezdec nižší hodnosti působil dojmem, že ho samuraj propíchne se šálkem čaje v druhé ruce. Bylo to však jen zdání. Saičić byl znám jako houževnatý bojovník, který i přes četná zranění pokračoval v bitvě, aniž se nechal ošetřit. Vynikal také mrštností a při cvičeních prý dokázal přeskočit koně v jeho délce. Kromě toho byl vynikajícím šermířem, což zhodnotil právě v souboji se samurajem.

Oba soupeři se proti sobě rozjeli na koních. Saičić utrpěl lehký škrábanec na čele, ale bleskově provedl rafinovaný výpad a samurajovi setnul hlavu. Duel byl rozhodnut překvapivě rychle.

Saičić si z Ruska odvezl celou řádku medailí za statečnost a v Černé hoře se stal národním hrdinou. Své slávy a renty si však neužíval dlouho. V roce 1911 se jako čestný host účastnil oslav vyhlášení černohorského království, když v paláci vypukl požár. Místo aby vyběhl ven, Saičić běžel do prvního patra, aby odtud vynesl cenné knihy. Než se však stačil vrátit, schodiště už bylo v jednom plameni. Udatný voják se rozhodl pro skok z balkónu, a ten se mu stal osudným. Tvrdý dopad na chodník mu způsobil vnitřní poranění, kterým nakonec podlehl. Byl to podivný a smutný konec hrdiny, jenž se ve válce nezalekl žádného nepřítele.