Za necelý měsíc se jeho noha otiskla v africké půdě a své stopy zde zanechával celých sedm let. Emil Holub prozkoumával oblast jižní Afriky, prováděl přírodovědecká, etnografická a etnologická pozorování, sbíral brouky a přírodniny a lovil zvěř. Dohromady nashromáždil téměř 31 tisíc předmětů, které postupně zasílal do Evropy na zkoumání. Jednu zajímavost si ale nechával na konec a přivezl ji do Prahy osobně. Bečuánské děvčátko jménem Bella, které ho při pozorováních doprovázela.

„Bella byla zřejmě něco jako dětská služebná. Zarazilo mne, když jsem si při pročítání dobových zpráv všimla, že je v inventáři Holubových sbírek z cest vedena jako jedna z položek. Ale z toho, co víme, tak s ní zejména dámy z kruhu kolem paní Náprstkové jednaly jako s rovnocennou bytostí." Říká doktorka Milena Secká z Náprstkova muzea. (Zdroj: www.http://kaplan.bigbloger.lidovky.cz, únor 2010) Bella se pod vedením paní Náprstkové naučila částečně česky a německy a život v Praze si užívala. Byl pro ni tedy strašný šok, když se dozvěděla, že se do Afriky musí vrátit. Emil Holub byl nekompromisní. Když ji odvážel slíbil, že ji vrátí zpět a jeho svědomí mu nedovolilo odtrhnout Bellu od její rodiny. Neuvědomil si však, že přesně to udělal.

"Z mých známých a léčenců v Polích diamantových vyznamenal se zvláště ochotou přítel můj, bezprostřední soused bultfonteinský. Soudil jsem, že se mu nejlépe prokáži uznalým, vezmu-li jeho chlapce s sebou a svěřím-li mu dohled na živá zvířata. Za to slíbil jsem rodičům jeho, že ho dám, bude-li poslušný a hodný, ve své vlasti vychovati. Aby však mi na cestě nebyl za obtíž a já mohl bez překážky vykonati výzkumy, přidali mu rodiče malou služku bečuanskou Bellu, která by mu v jeho pracích byla pomocná." Tak popisuje Emil Holub, jak k Belle přišel. Po čtyřech letech ji ale zpátky nalodil a v druhé africké výpravě se s ní vydal zpátky domů. Dívka prý velmi naříkala, plakala a prosila, aby mohla s výpravou zůstat a pak se opět vrátit do Čech. To ale známý cestovatel odmítl. Prý slíbil, že služku vrátí. Bella však byla jiného názoru. Po jejich odjezdu utekla a jakoby se po ní slehla zem. Nikdo o ní už nikdy neslyšel. (Zdroj: Emil Holub: Sedm let v Jižní Africe, 1880)