Připomeňme si...
Každý ten příběh zná. Malá Karkulka dostane od maminky košíček s výslužkou, nasadí si plášť s kapucí a utíká přes les k babičce. Cestou ale narazí na vlka. Místo toho, aby holčička utekla, dá se s ním do řeči. Chytrý vlk zavětří příležitost. Zeptá se, kde babička bydlí a dá si s Karkulkou závod o to, kdo bude v chalupě první. Karkulka se však zdrží - ještě chce natrhat kytky. Když dorazí, uvidí něco divného v posteli, co se ani za mák nepodobá její milované babičce. Tu totiž spolkl vlk a teď se za ni vydává. Lstí navede Karkulku k tomu, aby se k němu přiblížila a spolkne ji taky. Naštěstí jde kolem dřevorubec, který se rozhodne babičku navštívit. Vidí ale v posteli vlka a hned mu dojde, že něco není v pořádku. Rozpárá mu břicho a babička s Karkulkou vyskočí ven. Do prázdného žaludku nanosí kamení, predátora zašijí a schovají se, než se probudí. Když vlk otevře oči, přepadne ho ukrutná žízeň, vyběhne ven, nakloní se nad vodu, ale najednou ho tíha kamení převáží. Zlý chlupáč se utopí a oslava může konečně začít.
Červená Karkulka se přizpůsobuje zemím, kulturám i názorům
Světoběžnice Karkulka
Počátky „Červené karkulky“ sahají do 10. století. Z Francie se pak dostala do Itálie. Tam bylo vytvořeno několik dalších verzí s podobným názvem: „La Finta Nona“ (Falešná babička) nebo „Příběh babičky“.
Příběh o Červené Karkulce lze však dosledovat až do starověkého Řecka a Říma. Řecký cestovatel Pausanias vypravoval příběh o dívkách - pannách, které byly obětovány zlovolnému duchovi oblečenému do vlčí kůže, jenž je vždy znásilnil. Jednou však přišel bojovník Euthymos, ducha zabil a se zachráněnou dívkou se oženil.
Podobný příběh se objevuje i v severské mytologii, v severoafrických tancích i v Tchajwanu.
Kanibalka Karkulka
Evropské středověké rané variace příběhu se od aktuálně známé verze liší několika způsoby. Antagonista není vždy vlk, ale někdy „bzou“ (vlkodlak). Babičku tento predátor sice zabije, vytrhá ji však zuby, naporcuje ji a nechá ji vykrvácet. Jakmile Karkulka dorazí, pozve ji k hostině. Dívka tak nevědomky pojídá svou vlastní babičku. V tom samém příběhu se má Karkulka svléknout a hodit šaty do ohně.
Temné příběhy
Další lidové příběhy vyprávějí o tom, že vlk sní dívku hned poté, co ji dostane do postele. Další již posouvají Karkulku z pozice oběti do hrdinky. Prokoukne převlek a následně si stěžuje své „babičce“, že musí na záchod. Vlk ji sice přiváže na provázek, dívka však navleče šňůru na něco jiného a uteče pryč. V těchto verzích se červený kabátek s kapucí nevyskytuje. (Zdroj: www.thevintagenews.com)
červená karkulka
Zahránce Perrault
Drastický příběh, který koloval Evropou, upravil Charles Perrault v roce 1697. Díky němu se z krvežíznivé pohádky stal moralizující příběh o tom, že by mladá děvčata neměla poslouchat cizí lidi a měla by si dávat pozor na „vlky", kteří je mohou pronásledovat a zneužít. (Zdroj: digilib.k.utb.cz)
Symbolika Červené Karkulky
I dnes se mnoho psychologů a terapeutů zabývá samotným příběhem Červené Karkulky, který zpopularizovali bratři Grimmové a Karel Jaromír Erben. Jejich interpretace se zabývá sexuálním chtíčem vlka i samotné dospívající dívky. Vlk je symbolem zvráceného svůdce, pedofila, zatímco Karkulka má ve skrytu své duše chtíč, jež symbolizuje červená čepička. I když se psychoanalytické výklady liší v detailech, základním pojítkem zůstává sexualita, boj s matkou, dospívání a nevědomé přání být svedena otcem. (Zdroj: demokratikon.cz)
