Rodovou linii lze do daleké minulosti sledovat podle mužského chromozomu Y, jenž se dědí z otce na syna. Vzorek se pak porovná s genetickými skupinami, které převažují v různých částech Evropy; stane se ovšem, že se předkové testovaného najdou až v Mezopotámii či v Izraeli. Genetická mapa Čechů je totiž obecně velice pestrá.

Česká kotlina bývala už od středověku křižovatkou cest a lze se jen dohadovat, kolik cizinců se tu zastavilo, našlo si tu milenku, nebo se tu dokonce usadilo natrvalo. Na počátku 13. století k nám přišla vlna německých kolonizátorů, kteří zde zakládali vlastní osady a zúrodnili dosud neobhospodařenou půdu.

Během třicetileté války se zemí přehnali Švédové, za Napoleona Francouzi. Dá se předpokládat, že chování cizích vojáků vůči místním ženám nebylo vždy zrovna kavalírské, a na svět přicházela řada dětí, o jejichž otcích se taktně mlčelo.

Teprve moderní věda dokáže dohledat stopy po cizích vlivech napříč populací. Dozvídáme se tak, že variantu chromozomu Y označenou jako R1a a typickou pro slovanské národy v sobě nosí jen asi 34% českých mužů. U další třetiny se vyskytuje varianta R1b, která je spojována s germánským či keltským původem. Zhruba 12 procent obyvatel Česka pak pochází ze severní Evropy a jejich dávnými předky mohli být Vikingové. Mezi Čechy najdeme i potomky starých Řeků a Římanů nebo zemědělců z mladší doby kamenné. Pokud bychom chtěli vyhmátnout původní obyvatele české kotliny, jejichž DNA nevykazuje podobnost s cizími vzorky, ocitli bychom se přibližně na 10 procentech.