"Manželka odsouzeného se při první návštěvě ve věznici vyptává: „Jak se cítíš? Zvykneš si tady?”„Neměj strach. Je to tady jako doma. Nikam nesmím a jídlo taky za moc nestojí!” uklidňuje ji trestanec."

Tak zní známý český vtip z oblasti vězeňství, který není daleko od pravdy. Od doby, kdy vězni leželi na shnilé slámě v naprosté tmě, měli na končetinách okovy, potřebu vykonávali buď pod sebe nebo do nedalekého kbelíku a k jídlu dostávali maximálně okoralý chleba a nepříliš voňavou vodu, se poměry značně zlepšily. Ale i přesto je systém života odsouzených přímo úměrný pokroku civilizace. Vězení totiž nikdy nebude ani není grandhotelem.

Snad každý bude souhlasit s tím, že vězení by mělo vykonávat nápravnou a terapeutickou funkci. Kdo se do něj dostane, neměl by se snažit svůj pobyt zopakovat. Opak je ale často pravdou. Existuje několik případů, že lidé čerstvě nabytou svobodu nezvládnou, nemají kam jít, vrátí se do špatné party, začnou opět pít nebo brát drogy a od toho je jen malý krůček k trestné činnosti.

Některým také může chybět režim, který ve věznici vládne čtyřiadvacet hodin. Budíček je obvykle kolem půl šesté ráno, následuje sčítání vězňů, hygiena a snídaně. Kolem padesáti procent vězňů odchází do práce, další si mohou doplnit vzdělání, hrát karty, jít do posilovny nebo koukat na televizi. Oběd je kvůli brzkému vstávání vydáván před polednem a po něm následuje osobní volno, vycházky nebo návštěvy blízkých. Večeře je také na naše poměry vydávána dost brzo - kolem 16:30, následuje úklid, televize nebo společenské hry. Večerka se zvoní kolem deváté hodiny.

Samozřejmostí v tomto denním režimu je sčítání vězňů nebo málo oblíbené osobní prohlídky. Vězení by nemělo být institucí, jež by měla prvoplánově lámat lidi a způsobovat jim psychické problémy. Osobní prohlídky ale patří přesně do kategorie "nechci o tom už nikdy mluvit". Nikdo nemá rád šacování, a už vůbec ne stoící nahý před "bachařem", který vás nutí dřepovat směrem k zrcátku, jež má odhalit, zda nemáte něco schováno v temných útrobách. Traumatizující to může být pro obě strany. Podobná je i na lékařská prohlídka, kdy se musí močit do kelímku pod dohledem. Člověk, který měl problém čůrat na veřejných záchodcích nebo ve škole, když ve vedlejší kabince byl jeho spolužák, si musí tento blok rychle odstranit.

Vězení není jen o omezení osobní svobody a pohybu, o tom, že nemáte nejmenší možnost volby, na co budete koukat v televizi, kdy si lehnete, kdy se vykoupete nebo co budete dělat. Nejhorší je naprostá ztráta souromí. Neusále jste obklopeni lidmi, a to často takovými, kterým byste normálně nevěnovali ani sekundu času. Tady s nimi musíte koexistovat často na stejném pokoji. Pokoje se dělí na dva druhy, buď se zamčenými dveřmi, a tudíž máte na pokoji také záchod a umyvadlo se studenou vodou, anebo s otevřenými dvěřmi, kde je možnost pohybu větší. První případ je pochopitelně horší, jelikož se se svými spoluvězni dostáváte na další level v oblasti intimity. Víte, kdy vykonávají potřebu nebo masturbují. Všudypřítomná je i různá úroveň šikany od spoluvězňů nebo strach. Z nováčků si často dělají "ostřílení matadoři" legraci a využívají jejich pomalé sžívání se s režimem věznice.

Vězeňské sbírání plusových bodů, které vás mohou dostat dříve na svobodu, by se dalo přirovnat k legendárnímu sbírání bobříků. Plusové body získáváte za poslušnost, za chození do práce, na terapii nebo do školy. Za to, že chcete sportovat nebo pomáhat. Tento motivační systém je v Čechách úspěšný a spousta vězňů je z něj nadšena. Mimo jiné jim také tyto aktivity pomáhají dát životu řád a zvyšovat si sebevědomí a sebehodnotu. V tomto světě, kde se na jednom místě setkává nenávist, násilí a závist, je totiž každá pozitivní věc vítaným zpestřením.

(Zdroje: www.reflex.cz, zajímavosti, zápisky českého vězně, seriál 2019-2020, www.idnes.cz, virtuální prohlídka věznice, duben 2017)