Ač slovo čest v anglosaském slovníku neexistovalo, šlo o zásadní pojem v celé kultuře. Pojem čest byl tak složen z několika ceněných vlastností, jakéhosi sezamu hodnot. Ten potom předurčoval postavení člověka v celé společnosti.
Anglosasy vystřídali rytíři
Jednotlivé kodexy sice určují, jak by se měl válečník chovat, ale ještě před příchodem rytířských řádů normanských rytířů do Anglie po staletí existoval mnohem starší systém cti a věrnosti. Stáli za ním germánští osadníci z anglosaských kmenů, který až později nahradili rytíři. Pojem cti byl totiž v anglosaské společnosti velice rozšířený a respektovaný. Válečníci museli být udatní a pokud je někdo překonal, potupil jej tak před celou jeho družinou. Válečníci zároveň chránili svého náčelníka a když se jim jej náhodou podařilo jej na bojišti přežít, byla to pro ně potupa a hanba.
Na chápání pojmu "čest" se podívejte na tomto videu:
Vztah pána a válečníka byl oboustrannou „službou“
Hlavními zásadami germánského válečnického kodexu pak byly mimořádná odvaha v boji, starost o pověst svou i svého pána, čest a věrnost a získání slávy. Všechny tyto ctnosti byly založeny na vztahu mezi pánem a válečníkem, který byl takřka ideální, tedy pán byl pro svého válečníka jakýmsi polobohem. Rozhodně se nejednalo o vztah mezi pánem a jeho sluhou nebo sluhy, ale spíše o vztah oboustranně prospěšný, jelikož nemít pána znamenalo nemít místo a roli, přítele a příbuzné, pomoc v nouzi a pomstu po smrti. Právě tato věrnost, která byla nedílnou součástí vztahu, byla zdrojem válečníkovy ctnosti a jeho odvaha, pověst a sláva ve službě pánovi určovaly jeho osobní čest v očích jeho vrstevníků i celé společnosti.
Stejně jako válečník svého pána chránil a oddaně mu sloužil, i pán na oplátku odměňoval své věrné bojovníky dary a postavením. Na základě něj se pak třída válečníků oddělovala od "obyčejných" lidí a definovala se jako geweorðode neboli ti, kteří se "stali hodnými" (ve smyslu něco si zasloužit).
Dar a jeho smysl
Hlavní roli v anglosaském chápání cti hrálo předávání darů. Anglosasové dávali dary s tím, že očekávali protislužbu, obvykle přísahu věrnosti a vojenskou službu. Platilo zde jakési "dávám, abys dal" a hmotné předměty pak byly důležitými symboly postavení. Pro válečníka pak byl jakýkoli cenný předmět darovaný jejich pánem ukazatelem jeho přízně. Nejcennějším darem pak byly zbraně, které byly darem, ale zároveň i nositelem cti. V germánských kmenových kulturách měly obrovský symbolický význam.
Pohanské versus křesťanské pojetí cti
Kodex válečníka starých germánských kultur byl zvěčněn a zachycen v mnoha epických básních. Ty jsou sice jasné v pojetí cti, ale vyvolávají otázky, pokud jde o střet hodnot hrdinského étosu s novějším christianizovaným světonázorem a souborem hodnot. S přijímáním křesťanství se pak totiž představa o cti a hodnotě vycházející ze starších, většinou pohanských tradic, velmi změnila. Existovala zde však ještě přechodná fáze, v níž se prolínaly "pohanské, vznešené a beznadějné" staré časy s novou křesťanskou perspektivou. Ta hlásala, že všichni lidé i jejich skutky zemřou a jen Bůh je věčný. Přesto však některé aspekty starého válečnického kodexu cti byly snadno slučitelné s křesťanskými ideologiemi. Shodné bylo chápání toho, že život a čest jsou pomíjivé věci. Takže prvořadým cílem válečníka bylo usilovat o nesmrtelnost tím, že si svými činy získá dobrou pověst.
Bílý čaroděj s křišťálovými koulemi
Tolkien a jeho vysvětlení moderního pojetí cti
Představy o novodobém pojetí cti nám přinesl Tolkien, který v jeho pojetí ukázal, čím se mohl stát hrdinský kodex válečníka, kdyby jej s příchodem Normanů nenahradil rytířský kodex. Zejména Pán prstenu pak vytvořil odraz anglosaské kultury, v němž jsou staré kodexy cti přetvořeny, aby mohly koexistovat s křesťanskými hodnotami ve fiktivní harmonii. Rovněž Tolkienův hrdina se raději obětuje, aby zachránil své věrné druhy, než aby podlehl sobectví nebo pýše. Tolkien dále ukazuje, že povinná služba je podle starosvětských kodexů cti vlastní aktu darování. Podle Tolkiena k daru nelze připojovat podmínky, přičemž se drží spíše křesťanského pohledu na obdarovávání jako na nezištný akt. Obdarovávat by se mělo podle něj bez očekávání protislužby.
Je zajímavé, kolik fanoušků si právě Pán prstenu získal. Pochopení tohoto díla nechává rovněž pochopit rozdíly mezi dobovým – pohanským, a moderním – křesťanským pojetím cti a celého nepsaného kodexu hodnot.
Zdroje:
markfisherauthor.com, www.ancient-origins.net, https://en.wikipedia.org/wiki/Honour
