Inženýři z firmy Morton Thiokol, která dodávala startovací motory, na jedno riziko těsně před startem upozornili. Za svůj výrobek by sice dali ruku do ohně, ale nikoli do mrazu. Nebyli si totiž jisti gumovým těsněním mezi jednotlivými segmenty motorů, jelikož materiál nebyl testován v extrémně nízkých teplotách. Selským rozumem soudili, že guma v mraze ztratí pružnost a ztuhne, čímž se vážně naruší její funkčnost.
Přesně to se nakonec stalo. Velmi zjednodušeně řečeno, ztuhlé těsnění umožnilo spalným plynům proniknout do hlavní nádrže plné kapalného kyslíku a vodíku. Po 73 sekundách letu, ve výšce 14,5 km se nádrž roztrhla. Kabina s kosmonauty se ocitla ve vzduchu osamocena, bez pomocné rakety s pohonem. Stačila ještě vystoupat do výšky 19,8 km, než se volným pádem zřítila do Atlantiku. Mezi výbuchem nádrže a roztříštěním kabiny o hladinu oceánu uběhly dvě minuty a 45 sekund. Co se v tomto kratičkém, avšak hrůzyplném intervalu dělo na palubě?
Start raketoplánu Challenger, leden 1986
Tragický konec odvážné učitelky
V čele sedmičlenné posádky stál velitel Francis Dick Scobee a pilot Michael Smith. V pilotní kabině za nimi seděli vesmírní specialisté Judith Resniková a Ellison Onizuka, na obytnou palubu pak byli usazeni Gregory Jarvis a Ronald McNair spolu s Christou McAuliffeovou, učitelkou, kterou NASA vybrala z 10 tisíce pedagogů v rámci zvláštního vládního programu. Christa měla po návratu z vesmíru navštěvovat školy ve všech koutech Spojených států a vyprávět dětem o svých zážitcích. Vláda si od tohoto "turné" slibovala zvýšení prestiže učitelů a zároveň i nárůst zájmu mládeže o technické obory. Právě smrt Christy McAuliffeové byla po skáze Challengeru vnímána mimořádně citlivě. Její náhradnice Barbara Morganová se na vesmírnou stanici ISS podívala až v roce 2007.
Pilot bojoval do poslední vteřiny
Posádka nastoupila do kabiny bez skafandrů, chráněna pouze přilbami. Na kosmodromu panovala skvělá nálada a nikdo si nepřipouštěl, že by mise mohla skončit katastrofou. Šlo o 25. orbitální let programu NASA a zároveň o 10. start raketoplánu Challenger. Kulatá čísla jako by oslavovala sérii úspěšných letů, při kterých se nikdy nic závažného nestalo.
Pilot Michael Smith zřejmě zahlédl plameny na startovacím motoru jako první. Pokusil se nahodit elektrické obvody a obnovit dodávku elektřiny, to však v dané situaci nemohlo posádku zachránit. Upřímně ji nemohlo zachránit vůbec nic. Smith nicméně boj o život do poslední chvíle nevzdával, jak o tom svědčí jeho dýchací přístroj, nalezený na dně oceánu. Pilot s jeho pomocí zřejmě dýchal až do osudného nárazu na hladinu.
Přístroj velitele Scobeeho oproti tomu zůstal nepoužitý; předpokládá se proto, že velitel ztratil vědomí už během pádu a hrůzných desítek vteřin čekání na jistou smrt byl ušetřen.
O posledních dvou minutách života ostatních účastníků mise lze jen spekulovat. V moři se našly ještě další dva použité dýchací přístroje, nedalo se však zjistit, komu patřily. Jejich nález je nicméně důkazem, že samotná exploze motoru kabinu nenarušila. Kosmonauti v té chvíli sice čelili silné změně tlaku, extrémnímu přetížení a nedostatku kyslíku, ale díky dýchacím přístrojům mohli přežít až do momentu, kdy kabina děsivou rychlostí dopadla na hladinu oceánu.
(Zdroje: https://www.nasa.gov/feature/35-years-ago-remembering-challenger-and-her-crew, https://www.space.com/31732-space-shuttle-challenger-disaster-explained-infographic.html, https://www.idnes.cz/technet/vesmir/raketoplan-challenger-havarie-vybuch.A160127_101342_tec_vesmir_kuz)
