Když se řekne jméno Charles Bronson, pravděpodobně se vám vybaví jeho pětidílná filmová série Přání smrti nebo snímek, který ho světově proslavil - legendární western Sedm statečných. Na slavném herci a milovníkovi žen je ovšem nejzajímavější jeho dětství. Nenarodil se do privilegované rodiny a musel si projít doslovným peklem, které ho poznamenalo na celý život a přivodilo mu spoustu traumat a fóbií, zároveň ho vytvarovalo do muže, kterého jsme na obrazovkách milovali.


Jeho otec Walter Bučinski, později Bunchinsky a úplně na konci Buchinsky, se narodil v Litvě a do Států emigroval za prací. Usídlil se v malém hornickém městečku Ehrenfeld v Pennsylvanii a doufal, že tam nalezne pomyslnou zlatou žílu a bude si žít jako král. Shodou náhod tu nebyl jediný Litevčan; o pár domů dál bydlela Mary Valinsky, která se sice v USA už narodila, ale měla litevské předky a doma se bavili rodnou řečí. Dalo se počítat, že oba mladí lidé najdou jeden v druhém zalíbení a vezmou se. Během krátké doby zplodili patnáct dětí. Charles Buchinsky byl jedenácté.

Sedmnáctičlenná rodina se choulila v malém třípokojovém domečku. Jak čas ubíhal, starší děti odcházely do světa a pro rodinu to bylo značná úleva, přesto žili na prahu naprosté bídy. Malý Charles se snažil svět vidět z toho lepšího pohledu, což nebylo vůbec snadné.

Rodina si nemohla pro každého potomka dovolit nové ošacení a někteří mladší holt nosili oblečení svých starších sourozenců. Sotva ho spolužáci spatřili, už do něj strkali, posmívali se mu, ti krutější ho mlátili. Nebyl to samozřejmě jediný důvod - zanedbaný vzhled, velmi špatná angličtina, čtrnáct sourozenců a tísnění v jednom domě.

Charlesovo "poprvé"

V roce 1926 přišli i o dům. Nemovitost patřila uhelné společnosti a po nepovedené stávce horníků všechny vyhnali z jejich příbytků. Rodina Buchinských se musela přestěhovat do sklepa jiného horníka. Charles toto období popisuje jako to vůbec nejhorší, ale přesně tehdy poprvé poznal lásku.

,,Na svoje poprvé nikdy nezapomenu. Už od nepaměti jsem to chtěl dát dohromady s jednou holkou, mně bylo pět a půl, jí šest. Stalo se to v nejhorším období mého života, to nás zrovna vyhodili z domu... Táta nám všem vyholil hlavy, prevence proti vším. Byli jsme hrozně chudí, nosil jsem oblečení z druhé ruky. A protože starší sourozenci byli holky, oblékala mě matka do jejich oblečení. Pamatuju si, že jsem do školy chodil v dívčích šatech. A ponožky...růžové. Někdy jsem je po škole musel dát bráchovi, který si je vzal do dolů," vzpomínal.

„Každopádně, bylo to 4. července na pikniku, seděla tam ta dívka. Dal jsem jí jahodové lízátko, protože jsem ho sám nechtěl; raději jsem si vytáhl žvýkací tabák, ten mi chutnal. Kouřit jsem začal až o rok později... Takže jsem jí dal to lízátko a další věc, co si pamatuju, že se to stalo..." svěřil se se smíchem.

Nejmladší horník


V roce 1931 mu zemřel otec. Týdenní výplata se najednou zmenšila a rodina nevycházela. Aby se z této šlamastiky vyhrabali, Charles musel začít chodit do práce. Bylo mu pouhých 10 let. Naštěstí měl jistou práci v uhelném dole, pracovali tam jeho starší sourozenci.

,,Za tunu uhlí jsme dostávali jeden dolar," vysvětlil. ,,Celý den jsme trávili přípravou uhlí, abychom ho druhý den mohli vyvést ven. V dolech jsme byli chlapi všech národností - Poláci, Irové, Němci... dorozumívali jsme se lámanou angličtinou a rukama a nohama, ale vytvořili jsme si k sobě pouto. Věděli, kolik toho za den zvládnou a tudíž jak si co nejlépe vydělat. Dělali jsme to společně. Práce to byla opravdu těžká, všechno se muselo vyvážet ručně."

Během druhé světové války z dolů odešel a narukoval k letectvu. Byly to šťastné časy. ,,Naučil jsem se tam anglicky, staral se o sebe, konečně jsem ochutnal opravdové jídlo. A hlavně - nenosil jsem oblečení svých sester. Brali mě jako jednoho z nich, žádná šikana, žádné pošklebování, mlácení. Úžasné období."

Následky krutého dětství

Po válce se vrátil domů. Jako válečný veterán měl tři měsíce na to rozhodnout se, zda chce svou starou práci zpět. Nechtěl. S rodinou se rozloučil a odjel do New Yorku. Mezi jeho první zaměstnání ve velkoměstě patřilo loupání cibule. U toho vydržel sotva několik dní. Poté na pár týdnů zakotvil na jedné farmě. Majitel mu záhy přestal platit, Charles se naštval a rozbombardoval mu dům. Za to ho na měsíc zavřeli. Poté se vydal do Filadelfie a udělal si pekařské kurzy. Navíc se začal zajímat i o umění a po práci docházel do večerní školy na lekce kreslení. Sebevědomý a vojnou vycepovaný Charles brzy zjistil, že je v kurzu dál než jeho vlastní instruktor, se školou i prací skončil a odjel zpátky do New Yorku zkusit něco úplně nového: hraní. A zbytek je už historie.

Podíváme-li se zpátky na jeho dětství, převažovala hanba, bída, strach a smutek. Čtyři velké aspekty, které ho donutili vypracovat se, aby jim nikdy nemusel znovu čelit. Charles přiznal, že ničeho ze svého trpkého dětství nelitoval.

,,Úzké šachty a tma mi nedělaly dobře. Kvůli tomu mám panickou hrůzu z uzavřených prostor a nedokážu dýchat. Večer musím mít alespoň jedno světlo rozsvícené, jinak bych neusnul."