Bakterie Vibrio cholerae do Evropy přicestovala z Indie spolu s anglickými kolonizátory. První epidemie nemoci propukla v roce 1829, kdy se ještě nevědělo, jak se choroba přenáší a co ji způsobuje. Teprve v roce 1854 přišel britský lékař John Snow s objevem, že zdrojem nákazy je kontaminovaná voda ve studních, ze kterých nemocní běžně pili. Téhož roku italský anatom Filippo Pacini izoloval výše zmíněnou bakterii.
Protože se cholera přenáší hlavně fekáliemi infikovaného člověka, rozmáhala se hlavně v přelidněných místech s neexistující kanalizací, trpěli jí vojáci při válečných taženích, objevovala se při záplavách, kdy voda vyplavila žumpy a rozlévala jejich obsah po okolí. Nakažení lidé trpěli silným průjmem a zvracením, což v 50 procentech případů vedlo k dehydrataci organismu a smrti.
Zdravotníci měli v 19. století jen omezené možnosti, jak s epidemiemi cholery bojovat. Karanténa infikovaných nemohla mít efekt, pokud se nevyřešil odtok splašek do bezpečné vzdálenosti od lidských obydlí a nezabránilo se kontaminaci pitné vody. Při špitálech vyrůstaly takzvané cholerové baráky, které sloužily spíše k izolaci nemocných, než k jejich úspěšné léčbě.
Cholera se dodnes drží v chudších oblastech světa, ročně se jí nakazí 1-4 miliony lidí, přičemž 3-15 % z nich nemoci podlehne. Léčba spočívá v podávání velkého množství tekutin a minerálů, čímž se zabrání dehydrataci, u těžších případů se nasazují i antibiotika. Genetik Hendrik Poinar z McMaster University přišel s domněnkou, že za nižší smrtnost dnes vděčíme nejen lepší zdravotnické péči, ale také samovolné mutaci cholerové bakterie. Současný kmen El Tor je podle něj méně nebezpečný, což se bakterii vyplácí: přeživší pacienti ji totiž mohou šířit dál, zatímco s mrtvými se její rozmnožování zastavuje.
