Nejničivější ze všech pandemií 20. století byla zjevně španělská chřipka, která postihla svět v letech 1918-1920. Mocnosti zavlečené do 1. světové války se zpočátku snažily informace o počtech nemocných a obětech utajovat, a tak se zdálo, že nemoc postihla hlavně Španělsko, které bylo neutrální a zprávy týkající se nákazy necenzurovalo. Kvůli tutlání faktů a snaze nevyvolat paniku se ani nezaváděla žádná protipandemická opatření. Španělská chřipka proto může sloužit jako příklad, jak se taková pandemie vyvine, když se ji nikdo nesnaží zastavit: v tomto konkrétním případě se nakazila zhruba třetina světové populace a 17 až 50 milionů lidí nemoci podlehlo.
Od dubna 1920 náhle případů nákazy ubývalo, až se virus najednou zcela vytratil. Jak je to možné?
Vědci nabízejí dvě možná vysvětlení. Jedním z nich je dnes tolik skloňovaná "kolektivní imunita", tedy stav, kdy už nemoc prodělala velká část populace a vytvořila si proti ní protilátky. Viru se tím rapidně sníží pole hostitelů a nemá se na koho přenášet. Druhou možností je virová mutace. K té může docházet náhodně a často, a to zejména u RNA virů, protože přepis RNA není na rozdíl od transkripce DNA kontrolován a opravován, a je tudy náchylnější k chybám v genetickém kódu.
Americký profesor molekulární mikrobiologie Michael Lai se však domnívá, že viry mutují záměrně. "Viry jsou velice inteligentní. Umějí myslet. Dělají nepředvídatelné věci. Adaptují se na prostředí. Dokážou se změnit, aby přežily," prohlásil Lai. Svůj názor opírá mimo jiné o fakt, že chřipkové viry se obvykle nemění v agresivnější zabijáky, ale časem naopak přecházejí v neškodné "rýmičky". Viry jako by neměly zájem na usmrcení svých obětí - se smrtí hostitele by zahynuly i ony. Je pro ně výhodnější, když se projeví jen jako lehká forma chřipky, která zabije jen výjimečně, ale o to více lidí se jí nakazí.
Podobně záhadně se vytratilo také respirační onemocnění SARS, které propuklo roku 2002 v Asii. Původně to vypadalo na obří problém - na nemoc umíral zhruba každý desátý nakažený. Postižené země vydaly sadu protiepidemických opatření a výzkumné ústavy začaly horečnatě pracovat na vakcíně, když SARS náhle zase zmizel. Vakcína už nebyla potřeba.
Opačný vývoj nicméně nastal v případě viru H2N2, jenž v roce 1957 způsobil pandemii tzv. asijské chřipky. Nákazu se podařilo zastavit díky rychle vyrobené vakcíně během jediného roku. Virus si to ale zřejmě "nenechal líbit", protože se o deset let později vrátil ve zmutované a mnohem vražednější podobě nazvané hongkongská chřipka (H3N2). Jen Západní a Východní Německo dohromady napočítaly 60 tisíc mrtvých, přičemž v Berlíně musela být těla skladována v tunelech metra, protože márnice na ně neměly kapacity. Francie a Británie se potýkaly s nedostatkem pracovních sil v továrnách a na železnicích, neboť chřipce podlehly velké počty dělníků.
Také proti H3N2 byla vakcína vynalezena v bleskovém čase. Od té doby tento typ viru oslabil a dodnes se v populaci vyskytuje jako běžná sezónní chřipka.
