Christine a Léa Papin právě uklidily luxusní dvoupatrový dům advokáta M. Reného Lancelina a chystaly se žehlit. Stará žehlička ale vyhodila pojistky a v domě nastalo šero. Bylo 2. února 1933 a sestry se dohodly, že nahození pojistek nechají až na další ráno. Šéf stejně nebyl doma, jeho manželka s dcerou se k němu měly připojit a celá rodina měla dorazit až druhý den. Odpočinkový večer sestrám však narušila právě žena advokáta, která se s dcerou nečekaně vrátila z nákupu.

Když Madame Léonie zjistila, že se v domě nesvítí, začala na sestry křičet a údajně je napadla. Christine si to ale nenechala líbit, popadla cínový džbán a praštila jím Léonii po hlavě. Její dcera Geneviève se jí snažila pomoci, ale na ní se vrhla Christine a vydloubla ji zaživa oči. Když to viděla Léa, sklonila se k ležící Léonii a udělala jí to samé. Christine běžela dolů do kuchyně, kde vzala nůž a kladivo. Obě věci vynesla nahoru, kde sestry pokračovaly v útoku. Jejich cílem bylo madam Lancelinovou a její dceru znetvořit. Odborníci, kteří scénu později inscenovali, odhadovali, že útok trval asi dvě hodiny.

O nějaký čas později se monsieur Lancelin vrátil se svým zetěm domů a zjistil, že je dům temný. Přední dveře byly zevnitř zavřené, takže nemohli vstoupit do domu. Oba muži to považovali za podezřelé a šli na místní policejní stanici pro pomoc. Jakmile policisté dorazili, našli těla madam Lancelinové a její dcery Genevieve. Oční bulvy byly pohozené kolem, krvavá kaše byla na nábytku a zdech. Policista si myslel, že sestry Papinové potkal stejný osud a pokračoval nahoru. Tam je našel v posteli nahé ve vzájemném objetí.

Christine a Léa si prý u svých chlebodárců žily spokojeně. Měly dostatek jídla, teplý pokoj a i když byla madame Lancelinová až chronicky pořádkumilovná, až na pár hádek nebyl s Christine nikdy žádný problém. Sice se sestrami komunikovala výhradně přes lístečky a prý se s nimi málokdy obtěžovala mluvit, nenašel se ale zjevný důvod, proč sestry dostaly amok a provedly tak brutální čin. Odpovědí na tuto otázku však může být podivná situace v rodině, z níž pocházely. Christine nejdřív žila u své tety a pak v katolickém sirotčinci Bon Pasteur. O šest let mladší Léa byla tiché, hloupé dítě, které nakonec poslali k jejímu strýci. Čas, který sestry trávily se svými rodiči, byl plný chaotických hádek, pokusů o obtěžování, znásilnění a dalších forem fyzického a verbálního týrání. Dva roky před vraždami přestaly s matkou komunikovat úplně a začaly ji ignorovat.

Jedinou jistotou v jejich životě bylo to, že se mají navzájem. Společně pracovaly, sdílely pokoj a Léa byla na Christine vázaná tak, že ji o všem nechala rozhodovat. Po jejich zatčení zůstala Léa docela tichá, vyděšená a zdrženlivá. Christinino chování, paranoia a rozhořčení se za mřížemi dále stupňovalo. Plakala a prosila, aby ji pustili k sestře, kroutila se na podlaze ve zjevných paroxysmech sexuální agónie a někdy se vyjadřovala sexuálně explicitním jazykem.

Francis Dupre ve své knize La solution du Passage à l'acte popisuje, že jednou umožnili vězeňští úředníci sestrám se setkat. Christine se údajně vrhla na Léu, rozepnula si halenku a prosila ji: „Prosím, řekni ano!,“ což naznačovalo incestní sexuální vztah. Kvůli zjevné duševní chorobě byl Christine nakonec trest smrti změněn na doživotí. Přestala ale jíst a 18. května 1937 zemřela na podvýživu. Léa si vedla lépe než Christine, protože si odpykala pouhých osm let z desetiletého trestu. Po svém propuštění v roce 1941 žila se svou matkou ve městě Nantes. Přijala falešnou identitu a živila se jako hotelová pokojská. Zemřela v roce 1982.