Historie nájemných kojných se začala psát již ve starověku. Už v roce 2000 př. n. l. bylo kojení považováno za náboženskou povinnost. Pokud ale matky přišly o mléko, musely vymyslet řešení.
Egyptský papyrus z roku 1550 př. n. l. například radí, aby ženy zahřály rybí kosti v oleji a směsí si potíraly záda nebo zkusily sníst čerstvý chleba. Pokud tato doporučení selhala, bylo nutné sehnat někoho, kdo novorozeně nakrmí.
Mokré matky ve středověku
Na vrcholu římské říše, mezi lety 300 př. n. l. a 400 n. l., byly kojné součástí obchodu s otroky. Ten nezahrnoval jen dospělé, ale také nemluvňata. O tom, že mokré matky byly běžné, svědčí spis lékaře Sóranóse z Efezu, jenž ve 2. století př. n. l. vypracoval pravidla, jež měla kojná splňovat. Mezi ně patřil nejen ideální tvar poprsí, ale také věk, morální předpoklady a celková zdravotní kondice.
Ve středověku se daná doporučení ještě zpřísnila. Krmení vlastního miminka bylo opět považováno za svatou povinnost. Zároveň se objevily obavy, že by dítě mohlo „nasát povahu osoby, která jej kojí" nebo „upřednostňovat kojnou před vlastní matkou".
Ženy, jež se rozhodly, že budou tuto profesi vykonávat, tak musely splňovat několik podmínek. Za prvé se nesměly starat o více dětí najednou. Důležité také bylo, aby se během služby zdržely pohlavního styku. Lékaři totiž zastávali názor, že by mléko zkyslo a kojence zabilo.
Kojení a kojné
Také musely být pokřtěné a být bělošky. Nerovnováha humoru u žen tmavší pleti by podle tehdejších autorit vedla k onemocnění nemluvňat. Smlouvy mezi mokrými matkami a rodiči se uzavíraly přibližně od jednoho do devíti měsíců. Důvodem byla vysoká úmrtnost novorozeňat.
Konec těchto chův se začal psát s vynálezem umělé výživy. V Čechách byl dokonce 5. června roku 1924 vydán zákon O částečném zákazu námezdního kojení, který nařizoval, že matka dítěte mladšího než 4 měsíce nesmí být přijata za kojnou, i přesto, že by mohla krmit svého vlastního novorozence. Nedodržení zákona bylo trestáno pokutou ve výši od 100 Kč do 3000 Kč.
