Z čínských výcvikových táborů, kde jsou odmalička trénováni možní budoucí mistři a držitelé zlatých medailí, mnoho autentických reportáží pořízeno nebylo. Nelítostné lágry nestojí o „reklamu“, tu jim dostatečně dělají ti, co zdejší mučení přežijí a před jejichž výkony zůstane jednou svět v němém úžasu. Na co znát veškeré podrobnosti z cesty, která vedla k takovému úspěchu?

Nedávno do jednoho střediska, Athletic Center Fujian, pronikl reportér Epoch Times. Jen díky svému příteli, bývalému zástupci velitele Zemské sportovní komise, který mu předtím důrazně kladl na srdce, že o tom, co uvidí, nebude psát: „Můžeš sledovat trénink, možná budeš mít možnost si s některou dívkou chvíli popovídat, ale nic z toho se nedostane ven.“ Jenže chtějte něco takového po novináři… Autor pak mimo jiné napsal: „…Seděl jsem vedle osmileté dívky. Ptal jsem se, zda je trénink velké utrpení. Odpověděla: Chcete-li bojovat o slávu celé vaší země, nemůžete to vnímat jako utrpení." Pak se strachem v očích pohlédla na trenéra, jako by si chtěla ověřit, že odpověděla dobře. Mlčel. ,,Chybí ti rodina?" ptal jsem se dál. Takřka neslyšně řekla: ,,Stýská se mi po tátovi a mamince a taky mi chybí děda s babičkou." Trenér po ní blýskl očima a holčička okamžitě dodala: ,,Ale chybí mi jen trochu… Opravdu." Vstala a chtěla jít. Chytl jsem ji za ruku. A najednou strnul. Nešlo uvěřit, že tohle je ruka osmileté dívky. Mozoly na drobných dlaních byly mnohem větší než ty, které jsem míval, když jsem svého času farmařil. Tohle že mají být ruce dítěte? Praskliny se živým masem? Krvácející rány? Srdce mi naplnila bolest. ,,Jsou ruce všech dětí takové?" zeptal jsem se přítele, který mě sem přivedl a prostředí dobře znal. Pokrčil rameny: ,,Jsi příliš naivní. Všechny gymnastky byly vycvičené tímhle způsobem… Ale to je fašismus!" zvyšoval jsem bezděky hlas. ,,Jsou to ještě děti! Mají být doma a chodit do školy! -Nech toho, jdeme, přerušil mě rázně a odtáhl ven…“

Hlavně vydržet

Jedno staré čínské přísloví praví, že „obecná pověst je postavená na oběti desítek tisíců vojáků“. Na tréninkové metody malých gymnastů ho lze aplikovat beze zbytku. Jedním z výcvikových míst je i Nanning Gymnasium. Každoročně přichází do zdejšího týmu 30 dětí, ale jen málo z nich drsné praktiky vydrží. Obrázek křičící dívky, jíž trenér stojí na nohou, není nic zvláštního. Jediný pohyb se tu opakuje donekonečna. Jednu sadu pohybů trénují pět let. Cviky doplňuje nářek a slzy v řetězové reakci. Jakmile jedno z dětí neudrží výkřik, přidá se celá skupina a po chvíli otřásá srdcervoucí pláč celou tělocvičnou. „V křeči zkroucené prsty, bolest svalů, natahování, to všechno samozřejmě způsobí, že dítě bude hlasitě plakat,“ připouští Sia, jeden z místních trenérů. Neomlouvá se, konstatuje prostý fakt. „To je něco, co musí každý gymnastický trenér vydržet. Když už pláčou všichni, musím na chvíli obrátit jejich pozornost jinam a nabídnout třeba občerstvení…“ Podle trenéra jsou děti jako hlína v hrnčířových rukou. Dají se prý krásně tvarovat. „Jen škoda, že to mnozí rodiče nechápou. Pohřbívají talenty svých potomků kvůli troše bolesti, kterou dnes zažívají, aby v budoucnu mohli být olympijskými mistry prokazujícími čest své zemi…“

U stropu tělocvičny visí fascinující nápis Zlato, který má brutálně trénovaným školáčkům neustále připomínat důvod, proč tohle všechno podstupují. Ještě dříve než zvládnou čtení a psaní, vědí, že jejich hlavním životním posláním je pokořit svět a všem ukázat, že Čína je nejlepší.

Vypadají na třináct, ale je jim šestnáct. Opravdu?

Doby, kdy 14letá Rumunka Nadia Comöneci vyhrávala olympijské zlaté jako na běžícím pásu, jsou pryč. Spodní věkovou hranici pro start sportovních gymnastek v seniorských soutěžích určila v roce 1997 Mezinárodní federace na 16 let. Jedním z hlavních důvodů byla snaha předejít těžkým úrazům, a tedy také tomu, aby v tomto věku děvčata spíš nekončila - a někdy třeba na invalidním vozíku. Ne všichni lidé točící se kolem tohoto sportu přijali věkové omezení s jásotem. Vždyť dívky před tím, než fyzicky dospějí, bývají sice křehčí, ale i ohebnější, nebojí se riskovat, nepociťují takový tlak a víc poslouchají trenéry. Vzhled některých Číňanek proto vyvolal v minulosti spekulace, zda jim je opravdu už šestnáct, zda nepodváděly ve snaze trumfnout mimořádně vyrovnanou konkurenci právě výhodami spojenými s dětskou ohebností. Jen v jednom případě se to ale prokázalo: čínské družstvo sportovních gymnastek přišlo kvůli příliš nízkému věku Tung Fang-siao o bronzovou medaili z olympijských her v Sydney 2000, protože svůj věk zfalšovala o dva roky - v době startu jí bylo teprve 14 let. Řešil se také věk Che Kchesin a Ťiang Jü-jüan, medailistek z OH v Pekingu 2008. Těm mělo být podle některých indicií dokonce pouhých 13 let. Vyšetřování bylo po měsíci uzavřeno s tím, že je vše v pořádku. Někteří lidé točící se kolem vrcholové gymnastiky mají ale dodnes o správnosti verdiktu pochybnosti. Čínští funkcionáři však tvrdí: „Asiaté mají zkrátka jiné typy postav než lidé ze Západu.“