Původně tuto techniku vymyslel a popsal italský lékař Hippotylus De Marsiliis na přelomu 15. a 16. století. Její oficiální název zněl „Čínské vodní mučení“. Hippotylus údajně sledoval kapky vody, které dopadaly na kámen a tím způsobovaly v tvrdém materiálu prohlubeň. Pokud toto dokáže voda způsobit na kameni, jaký musí mít vliv na lidskou psychiku?

Sílu kapek vody znala a používala španělská inkvizice v 15. století. Při šílené honbě na čarodějnice vymýšlení důmyslných trestů a mučení jen kvetlo. Kati vymýšleli stále nápaditější a krutější formy utrpení pro domnělé čarodějnice a kacíře. Vodu využívali nejrůznějším způsobem. Během provádění těchto technik byla smrt pro mučené vysvobozením.

Trýznění kapkami vody se provádělo tak, že podezřelý byl přivázán k židli a na hlavu mu dlouhé hodiny či dny kapala voda. Zpočátku nešlo o nic nepříjemného, s přibývajícím časem byla kapající voda čím dál hůře snesitelná. Voda, na rozdíl od jiných technik mučení, nezpůsobovala fyzickou bolest, spíše psychické vypětí zahnané do extrémů. Inkvizitoři mučení někdy „vylepšili“ upevněním hlavy nešťastníka do speciálního držáku, a tak se dotyčný nemohl nijak pohnout ani mluvit. Někteří z vyslýchaných také při mučení leželi tak, aby se nemohli hýbat a pravidelnému kapání na čelo uhýbat.

V Číně, kde dostala technika svůj název, mučili zajatce ještě krutěji. Osobu pohřbili v díře hluboké asi dva metry tak, aby se nedokázala zvednout. Nechali jí venku pouze hlavu, nad kterou umístili konvici nebo džbán vody. Oběť byla v takové poloze ponechána třeba celý den.

Mučení kapkami vody mělo drastické následky. Ledová voda způsobovala člověku pocit, že se lidský mozek sám od sebe zmenšuje. Nejprve se oběť dostala do stavu mírné úzkosti, která se postupně zhoršovala. Pravidelnost kapek a neustálá vlhkost dokázala člověka dovést k šílenství. Jedinec se snažil kapkám vyhnout, křičel bolestí, ale nic kvůli pevnému spoutání dělat nemohl. Pološílení nešťastníci obvykle končili v bezvědomí, navíc uprostřed svých výkalů. Když se probrali, s vidinou dalšího mučení se raději ke všemu doznali.

Zdálo by se, že takové techniky se používaly pouze v daleké minulosti. Není tomu tak. Využívaly se i ve válečných konfliktech 20. století, např. tímto způsobem mučili zajatce francouzští vojáci v Alžírsku nebo pohlaváři během Pinochetova režimu. Vojáci říkali této metodě „krápník“. Používají ji i američtí vojáci či agenti CIA.

V dnešní době se mučení vodou využívá také prostřednictvím techniky „waterboarding“. Oběť je přivázána k desce tak, aby měla výše nohy než hlavu. Přes obličej má látku, která je neustále polévána vodou a vyslýchaný má pocit, že se neustále topí, přičemž nedokáže utišit dávivý reflex. Lékaři tuto metodu považují za vůbec nejtraumatičtější. Tři až pět dní je podle nich maximum doby, kdy by se zmíněná technika měla provádět. Tento limit se však běžně překračuje.