Od roku 1937 pracoval Ho v čínském konzulátu ve Vídni. Přestože byli jeho cílovou skupinou čínští občané v Rakousku, po anšlusu v roce 1938 zaznamenal silný antisemitismus vůči Židům, který se mu velmi příčil. Odcestování do zahraničí pro ně bylo nemožné, protože potřebovali vízum nebo platnou palubní vstupenku, obojí těžce sehnatelné. Ho se tak rozhodl zoufalým lidem pomoci nad rámec svých možností.

Každému, kdo se v jeho kanceláři objevil, udělil platné vízum do Šanghaje, přestože vízová povinnost pro odcestování do čínské metropole neexistovala. Nadřízení o jeho ilegálních skutcích věděli a opakovaně ho varovali, že riskuje nejen životy migrantů, ale i svůj a celého konzulátu. Od vydávání propustek z Evropy ho však nedokázali odradit.

Z konzulátu byl nakonec propuštěn, což diplomat vyřešil soukromou kanceláří, jejíž běh financoval z vlastní kapsy. Do svého vycestování z Rakouska zpět do Číny v květnu 1940 pomohl téměř 4 tisícům stíhaným Židům.

Přísně střežené tajemství

Ho po válce působil v konzulátech v Egyptě, Mexiku, Bolívii a Kolumbii, než roku 1973 odešel do důchodu. O tom, co před a za druhé světové války dělal, neřekl ani své rodině. Dokonce napsal autobiografii, v níž pouze lehce nastínil svou snahu ochránit židovské přátele. Po Hoově smrti v roce 1997 se o otcovo působení ve Vídni začala zajímat jeho dcera, která odhalila celou pravdu.

Roku 2001 byl Ho in memorian oceněn titulem Spravedlivý mezi národy, nejvýznamnějším izraelským oceněním udělovaným lidem nežidovského původu, kteří za druhé světové války riskovali vlastní život při záchraně Židů před holokaustem.