Lidé ve středověku měli překvapivě zdravé zuby. Čistili je rafinovaným způsobem

Středověká hygiena

Středověká hygiena

Foto: Anton Vierietin / Shutterstock

Před rokem 1800, kdy vědci začali dokazovat, že jsou to právě mikroorganismy, co způsobuje kazivost potravin, se toho o přenosu nemocí mnoho nevědělo. Teprve od té doby lidé začali plně chápat, jak obrovský je přínos hygieny při prevenci šíření choroboplodných zárodků. Tzv. patogenů.

V mnoha zemích tak vedlo lepší pochopení způsobu šíření nemocí ke změnám ve veřejné hygieně, zlepšení hygienických postupů a vývoji výrobků, které pomáhají udržovat osobní hygienu, hygienu v domácnosti, veřejnou hygienu a hygienu v průmyslovém prostředí.

Velkou roli při zlepšování zdravotního stavu samozřejmě sehrálo také očkování, pokroky v medicíně, zlepšení výživy a životních podmínek, které ruku v ruce se zlepšením osobní a veřejné hygieny přispěly ke snížení úmrtnosti a nemocnosti celkově ve světě.

Starost o chrup v době středověku

Některé zdroje uvádějí, že již staří Egypťané používali zubní pastu vyrobenou z prášku z popela volských kopyt či ze spálených vaječných skořápek a také klasickou pemzu. Staří Egypťané si také osvěžovali dech žvýkáním vonných směsí smíchaných medem. V té době byla také objevena raná forma zubního kartáčku, která se dochovala jako relikvie ve staroegyptských pyramidách. Šlo o tyčinku, jejíž jeden konec byl odlupován, aby se změkčila dřevěná vlákna.

Pro více informací se podívejte na toto video:

Zdroj: Youtube

V díle římského lékaře Skribonia Larga "Compositiones Medicamentorum" z roku 47 n. l. jsou popsány tři různé směsi "zubního prášku", který se používal k čístění chrupu. Míchaly se ingredience jako ocet, med a sůl, ředkev s jemně mletým sklem a také mletý jelení paroh spolu se vzácnou aromatickou gumou a kamennou solí.

V samotném středověku se pak používal saponin, přirozeně se vyskytující látka podobná mýdlu, pálené šnečí ulity, pálená sádra, sušené části zvířat a nejrůznější byliny a křída. Lidé dokonce znali také recept na zpevnění zubů, který obsahoval zelené olovo. V té době byl vynalezen také první předchůdce moderního zubního kartáčku. Měl bambusovou nebo kostěnou rukojeť a štětiny z kančí srsti nebo z koňských žíní.

Ústa se vyplachovala vodou, aby se zbavila nečistot. Zubní kámen byl sundavám třením hadříkem a ani párátka nebyla výjimkou. Pokud někdo přece jen potřeboval lékaře, pravděpodobně ho ošetřil holič, který v této době tuto funkci zastával.

Od té doby ušla ústní hygiena poměrně dlouhou vestu. První zubní pastu představil v roce 1824 zubař Dr. Peabody. Ta obsahovala také složky mýdla pro lepší pěnivost. O pár desítek let později se již zubní pasta masově vyráběla ve sklenicíh. To vše na základě vynálezu amerického zubního lékaře Dr. Washingtona Sheffielda "Crème Dentifrice" z roku 1850.

Od roku 1914 se do zubní pasty začal přidávát fluorid, aby se zamezilo vzniku zubního kazu. Oficiálně byl však schválen Americkou stomatologickou asociací až v 50. letech 20. století.

Fosilie Homo Nesher Ramla - fragment lebky a spodní čelist.

Byl objeven nový druh člověka. Měl obří zuby, žádnou bradu a pářil se s lidmi

Zapomenout ale nesmíme ani zubní nitě, které se poprvé objevili v roce 1815. Tehdy americký zubař Dr. Levi Parmly propagoval čištění zubů hedvábnou nití.

Roku 1882 byla v USA zahájena výroba nepovoskovaných hedvábných nití a v roce 1896 následně výroba voskovaných hedvábných nití.

O necelých dvacet let později byl právě v USA udělen první patent na zubní nit.

Zdroje:

www.historyundressed.com

www.medicaldaily.com

www.voanews.com