Řeholní život existuje na území Čech více jak tisíc let. Jeho počátky spadají do konce 10. století, kdy byl založen první doložený klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě a benediktinů v Břevnově. Podléhal řeholi, tedy sepsaným pravidlům, od nichž se odvíjel denní režim, a víře. Například řehole svatého Benedikta obsahovala tři základní body - modlitbu, práci a milosrdenství. Jeho další součástí však byla také poslušnost, střídmost v jídle, celibát, zákaz vlastnit osobní majetek, nošení speciálního oděvu a často i slib mlčenlivosti.
Co dělaly ženy v klášterech?
Zatímco mužské středověké kláštery sloužily jako centra vzdělání, kde se studovaly a opisovaly knihy, ženské se zabývaly především výchovou mladých dívek ze šlechtických či zámožnějších rodů. Potencionální nevěsta, která byla nejen zbožná, ale také sečtělá, měla větší šanci, že se provdá do mocnější a bohatší rodiny.
Jeptišky poletovaly jako ptáci, skákaly jako psi, lísaly se jako kočky
Některé z chovanek však zůstávaly v klášterech po celý život. To bylo často i žádané. Finanční příspěvek instituci totiž vyšel rodinu levněji, než vyplacení věna. Do klášterů se také stěhovaly vdovy, které za určitý finanční dar získaly právo na poklidné a bezpečné dožití. Počet zájemkyň o pobyt byl tak velký, že ve středověku bylo třikrát více ženských klášterů než mužských.
Denní rutina
Řeholnice vedla abatyše, která vyžadovala absolutní autoritu. Často byla vdovou a měla zkušenosti se správou majetku. Abatyši pomáhala převorka a řada vyšších tzv. poslušných jeptišek. Na rozdíl od mnichů se žena nemohla stát knězem. Bohoslužby tak vyžadovaly pravidelnou návštěvu mužského duchovního.
Řádové sestry nosily jednoduché oblečení, které mělo symbolizovat jejich rozhodnutí, že se vyhýbají světským statkům a rozptýlením. Typickým oděvem byla dlouhá tunika a závoj. Ten zakrýval vlasy, jež musely být ostříhané nakrátko.
Denní rutina jeptišky byla podobná mnišské. Opírala se o Bibli, konkrétně o žalm č. 119, kde se píše: „Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu… Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy.“ Bohoslužby oznamoval zvon. Poprvé zazněl mezi první a druhou hodinou ranní. Když ženy vstaly, umyly si ruce a obličej a až pak se vydaly do kostela. Během rána a dopoledne je čekalo několik dalších oficií (modliteb) a jedna mše. Večerní modlitba se nazývala nešpory a krátká modlitba před spaním komplementář. Jeptišky se modlily průměrně tři a půl až čtyři hodiny denně.
Během dne se věnovaly také čtení, psaní, ilustrovnání malých zbožných knih, modliteb nebo příruček pro náboženské rozjímání. Jejich dalším úkolem bylo také vyšívání rouch a textilií, které se používaly při bohoslužbách. Ženy se také aktivně věnovaly charitativní práci. Kromě rozdávání almužen působily jako vychovatelky dětí a staraly se o nemocné. V poledne se podával oběd. Skládal se především ze zeleniny a obilných placek. Maso, kromě postního rybího, bylo zakázáno.
Tělesné tresty
Přísná řehole však měla také svou temnou stránku. Za její nedodržení byl krutý trest. Jeptiška, který narušovala pokoj a mír řeholního domu totiž mohla bez potrestání ohrozit životaschopnost celé komunity. Základním trestem byl půst o chlebu a vodě nebo vyloučení z chórové modlitby či klášterního společného života. Častým potrestáním byl však také výprask. Obviněná byla svlečena do půl těla a za stálého opakování slov o vlastní vině a slibu polepšit se byla mrskána důtkami tak dlouho, dokud abatyše toto týrání neukončila.
Zdroj:
www.worldhistory.org, www.academia.edu, www.stoplusjednicka.cz
