Nová studie ukazuje, jak černé díry spotřebovávají materiál z objektů, které jsou příliš blízko nich. Spousta materiálu je z černé díry spíše odfouknuta, než aby ji pohltila. Hvězdy, kterým se podaří do černých děr spadnout, jsou následně rozmetány na kusy.
Co se stane s hvězdou v černé díře
Již v říjnu 2019 byly pozororovány hvězdy, které pohltila černá díra. Šlo přitom o objekty o velikosti Slunce, jejichž hmotnost byla až milionkrát větší než hmotnost černé díry. Právě ta hvězdu pokaždé zabila.
V souhvězdí Eridanu došlo k události slapového rozrušení. Astronomům se podařilo prozkoumat detaily toho, co se děje s materiálem hvězdy po jejím roztříštění v důsledku takové události.
Hvězdný materiál byl od černé díry odpálen rychlostí až 22 milionů km/h.
Oblak plynu, jež vznikne při takovém výbuchu, je symetrický. Vzdálenost Země od Slunce je 200krát větší než tento oblak plynu. Jeho vnější okraj je blízko centrální černé díry a je 100krát větší než naše planeta.
Jednou z nejšílenějších věcí, které může černá díra udělat, je zničit hvězdu. Výpočet vlastností černých děr v centru galaxií je jedním z mála způsobů, jak lze astronomii co nejlépe poznat. Tyto složité procesy slapových poruch jsou však podrobovány dalším výzkumům. Jedná se o procesy velice nákladné na simulaci.
Materiál z hvězdy je vtahován do černé díry. Když do ní materiál padá, vytváří vysokoenergetické emise. Silný vítr vyfukuje oblaka plynu, která emise zakrývají.
Toto pozorování vylučuje třídu řešení, která byla navržena teoreticky, a poskytuje vědcům silnější omezení toho, co se děje s plynem v okolí černé díry.
Hvězda rozmetaná na kusy
Značná část materiálu ve hvězdě, která se spirálovitě stáčí dovnitř, nespadne do černé díry. Existuje teorie, že když je hvězda zničena černou dírou, vytvoří se disk. Tent však nevykazuje příliš vysoký stupeň polarizace světla.
Pro více informací se podívejte na toto video:
Akreční disk je dostatečně horký na to, aby vyzařoval většinu svého světla v rentgenovém záření, ale toto světlo musí projít jakýmsi mrakem plynů.
Než z něj následně může uniknout, dochází k mnoha rozptylům, absorpcím a reemisím světla. Světlo při každém procesu klesá až k ultrafialovým a optickým energiím. Stav fotonu je určen posledním rozptylem. Geometrii povrchu lze odvodit měřením polarizace.
Pozorování byla provedena pomocí třímetrového Shaneova dalekohledu na Lickově observatoři poblíž San Jose v Kalifornii. Dalekohled je vybaven spektrografem Casta, přístrojem, který dokáže určit polarizaci světla v celém optickém spektru.
Zdroje:
