Mezi lety 1969 až 1972 astronauti z pěti misí Apollo umístili na měsíční povrch seismometry, jež pečlivě zaznamenávaly pohyby tělesa, způsobené zemětřesením, vulkanickou aktivitou nebo výbuchy. Výsledná data, která zahrnovala sílu, směr a čas příchodu seismických vln, zpracovala v roce 2011 skupina výzkumníků NASA vedená Renee Weberem.
Tým odhalil, že Měsíc se s největší pravděpodobností skládá z pevného vnitřního a tekutého vnějšího jádra. Problémem ale bylo, že přístroje nebyly položeny na odvrácené straně oběžnice a cesta některých vln byla zkreslena, když procházely vrstvou volného materiálu, tzv. lunárního regolitu. Nikdo tak jejich závěry nebral vážně.
Otázka, co se skrývá pod měsíčním povrchem, však některým vědcům nedala spát. Arthur Briaud a jeho kolegové z francouzské vesmírné agentury CNES, observatoře Côte d'Azur a Pařížské observatoře se proto rozhodli, že se na původní data znovu podívají a zároveň je zkusí obohatit o nové informace, získané z lunárních satelitů GRAIL a experimentu Lunar Laser Ranging (LLR).
Ignorovat je, by totiž byla hloupost. GRAIL (Gravity Recovery and Interior Laboratory) byla mise NASA s cílem vytvořit vysoce kvalitní mapu gravitačního pole Měsíce. Na jeho oběžnou dráhu proto poslali dvojici sond, jež ho rok pečlivě skenovaly.
Lunar Laser Ranging (LLR) měří vzdálenosti mezi Zemí a body na měsíčním povrchu. Vědci tím sledují pohyb našeho přirozeného satelitu a sledují dynamické procesy Země.
Nová data, staré závěry
Briaud a jeho kolegové získaná data použili nejen k vytvoření sofistikovaného profilu charakteristik Měsíce, ale také navrhli různé typy jader, aby zjistili, která se nejvíce podobají známým pozorováním.
„Vybrané profily představují 0,12 procenta z celkového počtu 120 000 vytvořených simulací,” napsal tým ve svém článku, jenž byl publikován v prestižním časopisu Nature. „Hluboko v plášti mají zónu s nižší viskozitou, aby hustší materiál mohl proudit směrem ke středu a lehčí nahoru.”
Útroby Měsíce jsou tak velmi podobné těm, které se skrývají i pod našima nohama. Podle výpočtů má pevné vnitřní jádro hustotu blízkou hustotě železa a poloměr asi 258 kilometrů. Vnější jádro má poloměr 362 kilometrů.
Jádro Měsíce
Výzkum francouzských vědců je považován za průlomový. Potvrzuje totiž řadu teorií o vývoji našeho přirozeného satelitu. Výzkumný model vnitřního jádra například odpovídá tomu, co víme o magnetickém poli Měsíce, které během 400 milionů let zesláblo z úrovně, jež najdeme na Zemi, na sílu, jež není o moc větší než pole vytvářené mikrovlnnou troubou.
Výzkum francouzských vědců je považován za průlomový.
Jejich výsledky také naznačují, že prvky jako iridium, platina, zlato, kobalt a nikl se do měsíčního pláště nedostaly v průběhu tzv. pozdního těžkého bombardování (LHB) před 3,9 miliardami let, ale díky procesu popsanému v hypotéze akrečního ocasu, která předpokládá, že Měsíc vznikl z materiálu uvolněného z oběžné dráhy kolem Země po kolizi s jiným planetárním objektem a následně se akrecí zformoval do jednoho tělesa.
„LHB by dodalo desetkrát více těchto kovových prvků, než je ve skutečnosti přítomno,” říká Arthur Briaud. „Tento scénář také zapadá do časového průběhu vývoje oběžných drah vzdálených planet, protože podle něj není nutné, aby obří oběžnice prošly změnami až dlouho poté, co zmizel původní disk plynů a prachu, z něhož se vytvořily.“
Výzkum měsíčního jádra proto neodhalil pouze jeho strukturu, ale také upřesnil, jak se naše sluneční soustava vyvíjela, což je klíčové pro další zkoumání.
Zdroje: www.astronomy.com, www.sciencealert.com
Sledujte nás v Google Zprávách