Císařská kuchyně připomínala jedno velké mraveniště. V pět hodin ráno už byla připravena nejen houska a šálek čaje pro císaře, ale také více než 500 porcí pro personál. Dvorní zaměstnanci si podle všeho debužírovali lépe než sám císařpán, protože jim od snídaně zbývalo dostatek jídla i pro rodinné příslušníky. František Josef měl pověst škudlila, ale v některých ohledech dokázal být štědrý. Zaměstnanci dostávali slušnou stravu za velmi malý poplatek.

Na oběd si císař obvykle vyhradil pouhou půlhodinu. Kuchaři se nemuseli namáhat s vymýšlením zvláštních specialit, neboť téměř každý den vyžadoval jedno a to samé menu. Jako předkrm se podával vývar, po kterém následoval tzv. Tafelspitz - libové hovězí maso povařené s kořenovou zeleninou, často servírované s křenem a bramborami. Nakonec přišla sladká tečka v podobě jablečného trhance.

Služebnictvo syto, dvořané hladoví

František Josef ovšem nerad pracoval s plným žaludkem, a tak si dával dobrý pozor, aby se u oběda nepřejedl. Odpoledne ho přeci opět čekala nebetyčná hora povinností... Od každého chodu snědl jen trochu, a to ještě v takové rychlosti, že jeho spolustolovníci stačili sníst sotva pár soust. Podle dvorské etikety přitom oběd skončil ve chvíli, kdy dojedl císař. Dvořané se potom tajně dojídali na chodbách nebo v blízkých hospodách, jinak by je byl trápil hlad.

Velmi prostá bývala na vídeňském dvoře rovněž večeře. Personál dostával chléb s pokrájenou studenou klobásou a nějakou tu zeleninu. Sám císař nejedl nic luxusnějšího. Při letních pobytech v lázeňském městě Bad Ischl dokonce večeřel pouze suchý žitný chleba a fermentované mléko.

Jak to bylo s vídeňským řízkem?

Bohatší menu se na vídeňském dvoře podávalo jen při císařově setkání s významnými osobnostmi veřejného života a samozřejmě v případě vzácných návštěv ze zahraničí. Přecijen by byla ostuda, kdyby císař hosty odbyl studeným buřtem. Kulinářské speciality ale přesto nebyly vídeňskou doménou. Výjimku představoval smažený řízek.

Podle pověsti ho poprvé ochutnal maršál Radecký, když se roku 1948 snažil potlačit povstání v severní Itálii. Telecí plátek obalený v mouce, vejci a strouhance smíchané s parmazánem mu doslova učaroval, a tak recept obratem zaslal císařskému kuchaři, aby cizokrajnou pochoutkou překvapil mladičkého Františka Josefa. Kde měl ale chudák kuchař sehnat ve Vídni parmazán? Nezbylo mu nic jiného, než použít čistou strouhanku.

Tak se zrodil smažený řízek, jak ho známe a jak ho císař miloval.

Z nedělní večeře se nedalo vyvléknout

Poslední den v týdnu měl František Josef vyhrazen pro rodinu. Na nedělní banket se povinně museli dostavit všichni členové císařského domu, kteří zrovna nepobývali v zahraničí. Omluvit je mohla jen nemoc, která navíc musela být potvrzena doktorem. Císař byl schopen vyslat za nemocným příbuzným svého osobního lékaře, jen aby se přesvědčil, že dotyčný nesimuluje.

A proč by se vlastně rodina snažila ze společných nedělí vykroutit? Podle historiků za tím ani tak nestála skromná císařská kuchyně jako vachrlaté vzájemné vztahy. Nucená komunikace zkrátka nebyla každému dvakrát po chuti.

Krátký medailonek na památku císaře Františka Josefa mile zpracovali autoři následujícího videa:

Zdroj: Youtube

https://www.habsburger.net/, https://www.lidovky.cz/, https://www.ctidoma.cz/