V dnešní době zažívají renesanci obilniny typu pohanka, jáhly a kroupy, které ještě v první polovině 19. století patřily k základu jídelníčku prostých venkovanů. Teprve nyní nám dochází, že strava bohatá na prospěšné nutriční látky může být vlastně naprosto levná. Nemůžeme si však představovat, že naši předkové instinktivně holdovali racionální výživě. Kaše z oloupaných obilných zrn jim samy o sobě moc nešmakovaly, a tak je všelijak dochucovali. Hlavně máslem, škvarky nebo slaninou.

Chudí sladké, šlechta slané

Kdo si to mohl dovolit, připravil kaši na sladko. Na venkově se sladilo medem, povidly a různými druhy ovoce, ve městech se prosazoval cukr. V druhé polovině 19. století se už běžně prodávaly cukrové homole, které se doma sekaly na menší kousky. Jen pro zajímavost, 88 % cukru v celé Rakousko-uherské monarchii produkovaly cukrovary v českých zemích.

Zatímco na venkově se dlouho držela obliba sladkých kaší, buchet a koláčů, šlechta přebírala francouzskou módu upřednostňovat jídla slaná. Lepší vrstvy mívaly k obědu masový vývar, po kterém následovalo maso v omáčce, doplněné knedlíky nebo brambory, a teprve nakonec přišel sladký dezert.

Prostí lidé si nějakou tu pečinku dopřávali jen o nedělích. S výjimkou masopustů a svátků maso na talíři prakticky neviděli. Jejich strava byla poměrně jednotvárná, i když nikoli nezdravá. Kromě výše zmíněných kaší jedli husté polévky z kořenové zeleniny, chléb, knedle, brambory, zelí a kapustu. Chybějící proteiny doplňovali drobnými živočichy, na které se nevztahoval zákaz lovu. Šlo především o drobné ptactvo. Nebylo žádnou ostudou ulovit si k večeři kvíčalu, tetřeva, sýkorku nebo vrabce. Jemným ptačím masem ostatně nepohrdla ani šlechta.

Úprava drobných ptáčků byla ovšem poměrně pracná. "Vezmi asi 24 kvíčal neb drozdů, čistě je ober a střívka vytáhni," zněla instrukce v jednom z receptů Magdaleny Dobromily Rettigové. V její kuchařce najdeme i postupy na přípravu pokrmů z raků a žab, kterých bylo před dvě stě lety v řekách podstatně více než dnes.

Když přišla nouze...

V 18. století už ale byla společnost přecijen o něco útlocitnější než v dobách středověku. Díky Babičce Boženy Němcové víme, že kočky, veverky a vrány lovily jen nejchudší vrstvy, do kterých spadala rodina Kudrnovic. Na veverky a domácí mazlíčky došla ve slušných domácnostech řada opravdu jen v největší nouzi - například v letech neúrody, kdy hrozil hladomor.

V dobách nedostatku se také bez ostychu přistupovalo k nastavování potravin umělými ingrediencemi. Do mléka se přiléval roztok z křídy, sušená paprika se promíchávala s cihlovou drtí. Představa, že naši předkové jedli výhradně bio kvalitu, tedy není zcela přesná. Nezapomínejme, že lidé před 200 lety nad zdravou výživou moc nepřemýšleli. V první řadě jim šlo o to, aby nasytili žaludky.

Zdroje: https://www.lidovky.cz/, https://zoommagazin.iprima.cz/, https://www.neviditelnycert.cz/