Zdroje: www.newidea.com.au, www.theforgivenessproject.com
Když byl Pablo Escobar v prosinci roku 1993 zastřelen, zanechal po sobě dvě děti: devítiletou Manuelu a sedmnáctiletého Juana Pabla. Z otcova pohádkového jmění nezdědili nic; peníze propadly kolumbijské vládě a movitý majetek si mezi sebou rozdělili Escobarovi konkurenti. Vdově po drogovém králi dali jasně najevo, že jakékoli námitky ji budou stát život. Netušila, zda se má bát víc drogových magnátů nebo policie. Sebrala děti a s holou zadnicí s nimi chtěla uprchnout do zahraničí.
Nový život v Argentině
To však nebylo jednoduché. Příjmení Escobar trojici nedovolilo nikam vycestovat, žádná země je nechtěla přijmout. "Po otcově smrti jsme rok čekali v Kolumbii, až nám někdo pomůže ven. Žádali jsme Vatikán i OSN, ale nikdo nám nechtěl pomoci," vyprávěl po letech Juan Pablo, který si již tehdy změnil jméno na Sebastián Marroquin.
Díky falešným jménům nakonec matka s dětmi našla útočitě v Argentině. Musela začít znovu od píky. Vypracovala se na realitní makléřku a pronajala si skromný dům, ve kterém jí už s úklidem nepomáhaly žádné služebné. Juan alias Sebastián, od kterého se původně očekávalo, že v osmnácti letech převezme drogový byznys po otci, vystudoval architekturu a s drogami nechce mít nic společného.
Juan Pablo Escobar alias Sebastián Marroquin
Vyrovnat se s minulostí však pro něho nebylo jednoduché. "Když jsem se dozvěděl, že otce zabili, v první chvíli jsem měl zlost a jednal jsem prudce. Pak jsem si ale uvědomil, že pomsta by mi nepřinesla úlevu a tátu by mi stejně nevrátila. Jen bych pokračoval v té destruktivní cestě a nakonec bych z toho nic neměl," uvedl Juan, jenž se po letech rozhodl k odvážnému kroku: začal kontaktovat rodiny mužů, které Pablo Escobar nechal odpravit.
"Nejprve jsem je vždy požádal o odpuštění za bolest, jakou jim otec způsobil. Cítil jsem se zodpovědný a považoval jsem za svou povinnost ty pozůstalé nějak podpořit. A taky jsem jim chtěl vysvětlit svůj vlastní postoj k celé věci," říká Juan. Za největší úspěch prý považuje, že se dnes přátelí se syny dvou otcových úhlavních nepřátel. O zločinech svého otce, ale i o smíření a odpuštění napsal knihu.
Dcera se dodnes skrývá před světem
Pomáhá také své mladší sestře Manuele, která se kvůli svému původu bála vycházet z domu a jednu dobu trpěla těžkými depresemi. Dokonce se pokusila o sebevraždu. Juan ji poté ubytoval ve svém domě a spolu s manželkou se o ni staral. Kde je Manuela dnes, nikdo neví, nejspíš žije pod změněnou identitou a nechce na sebe upozorňovat.
Ačkoli Juan na Escobara vzpomíná jako na milujícího otce, který mu dal dobré vzdělání, dětství ve zlaté kleci podle něj nijak ideální nebylo. Děti si nemohly hrát volně venku, neustále tu bylo riziko, že je někdo unese a zabije. Nehledě na to, že je mohli napadnout zdivočelí hroši, kteří utekli ze soukromé Escobarovy zoo. Juan také tvrdí, že navzdory všemu očekávání nikdy nechtěl jít v otcových šlépějích a Escobar to po něm ani nevyžadoval. "Kladl mi na srdce, abych se držel od drog co nejdál," doplnil.
