Termín markytánka, francouzsky la vivandière, označoval ženu prodávající občerstvení ve vojenské kantýně a znám je především z napoleonských válek. Pozice kantýnské přitom nebyla verbovaná ani placená státem, šlo o soukromou živnost, kterou ženy provozovaly na vlastní pěst. Potřebovaly k tomu jen povolení od armádního vedení, které je přidělilo k určitému pluku. Vyžadovalo se přitom, aby markytánka byla provdána za jednoho z vojáků. Pokud padl v boji, obvykle se rychle provdala za jiného, jinak by ztratila koncesi.

Začínající markytánky obvykle vyrážely s regimentem jen s koněm či oslíkem, velmi rychle si ale vydělaly na celý povoz. Vedle klobás a sýrů vojákům prodávaly i alkohol a v jejich sortimentu nechyběl ani dopisní papír. Fungovaly v podstatě jako obchod se smíšeným zbožím a nabízely všechny základní potřeby, jichž se mužům ve vojenském táboře nedostávalo.

Od markytánek se samozřejmě neočekávalo, že vojáky doprovodí až na bitevní pole. Ale stejně to činily. Některé se proplížily do první linie jen proto, aby vojáky posilnily douškem koňaku - samozřejmě zdarma, na účet jejich podniku. Jindy odtahovaly zraněné vojáky z bitvy do ústraní a poskytovaly jim první pomoc. Nebylo výjimkou, že i ony samy vzaly do rukou zbraň a pálily na nepřítele. Není divu, že si francouzská armáda markytánek velmi cenila a mnohé z nich vyznamenala za hrdinské činy.

Své kantýnské mívaly i armády v jiných zemích. Podobnou funkci často zastávaly také zdravotní sestry a pracovnice charitativních organizací za první světové války. Američané například s dojetím vzpomínali na dvě dobrovolnice z evangelické církve, které měly za úkol vojáky povzbuzovat modlitbami, avšak přišlo jim to málo, a tak jim ve vlastních helmách smažily na sádle tradiční americké koblihy. "Umíte si to představit? Čerstvé, horké, pocukrované donuty, servírované pohlednými dívkami daleko od domova, uprostřed té válečné vřavy?" psal jeden z vojáků v dopise otištěném v listu Boston Daily Globe. Ženy v armádě zkrátka vždycky dokázaly přijít s něčím, na co by armádní velení nepomyslelo, ale bojující muži to vysoce ocenili.