Crassus se zapsal do dějin zejména úspěšným tažením proti vzbouřenému Spartakovi. Povstání otroků mezi lety 73 a 71 př.n.l. dalo Římanům zabrat, protože ho zpočátku podcenili a přerostlo jim takříkajíc přes hlavu. Byl to právě Crassus, kdo uštědřil Spartakovu vojsku zásadní porážku a nechal ukřižovat na 6000 zajatců. Zbytky vzbouřenců ale rozmetal Crassův rival Pompeius a slízl smetanu v podobě triumfu, zatímco Crassovi Senát přiznal jen ovace, což byla nižší forma ocenění.

Crassus to považoval za velkou nespravedlnost; sám se v boji se Spartakem dost nadřel a vojsko se mu rozpadalo. Aby udržel disciplínu, oprášil nesmírně krutý a ve své době už nepoužívaný zvyk: vojáky nechal nastoupit do řady a každého desátého popravil. Jeho muži ho za to sice nenáviděli, ale na druhé straně se mu už neopovážili odporovat.

Mezi urozenými Římany Crassus platil za ambiciózního a lakomého boháče. Majetek si nahrabal poté, co pomohl dostat k moci diktátora Sullu. Přivlastnil si domy a pozemky zkonfiskované odpůrcům režimu a peníze dále rozmnožoval díky obchodu s otroky a výnosům z rodinných stříbrných dolů. Kromě toho využíval častých požárů římských budov: shromáždil vlastní "hasičský sbor", a jakmile někde v Římě hořelo, byl na místě jako první. Pokyn k uhašení požáru dal ale až poté, co se s majitelem hořícího domu dohodl na výhodné koupi jeho poničené nemovitosti. Do řad svých otroků si schválně vybíral stavitele a tesaře, kteří pak dům náležitě opravili.

V roce 70 př. n. l. Crassus natahoval ruce po funkci konzula, a dokonce kvůli tomu s neobvyklou štědrostí daroval každé římské rodině dávku obilí na tři měsíce. Pompeius však nezůstal pozadu a stal se konzulem také. O deset let později pak oba rivalové utvořili společně s Caeasarem koalici známou jako první triumvirát. Crassus chtěl dokázat, že je nejlepší a nejsilnější, odjel do Sýrie a roku 54 př. n. l. zahájil válku s Parthií.

Ta se mu stala osudnou. Římané nebyli připraveni na agresivní taktiku parthských lučištníků, kteří byli schopni nepřátele zabíjet, i když zrovna ustupovali. Válka se táhla celý rok a slavné vítězství se nerýsovalo. Crassus se domníval, že Parthům jednoho dne musejí dojít šípy, ale mýlil se. Vlastní vojáci ho nakonec donutili, aby s nepřítelem začal jednat o příměří. Na cestě do parthského tábora však došlo k nedorozumění a Crassus byl i se svými důstojníky zabit.

Parthskému králi byla prý jeho hlava přinesena ve chvíli, kdy sledoval divadelní představení Bakchantky. Herci toho využili a hlavu římského vojevůdce si vypůjčili jako rekvizitu pro scénu s utrženou hlavou syna šílené Agaué. Crassovy ostatky se v Parthii vůbec staly terčem posměchu a zneuctění; podle jedné verze vojáci nalili do hrdla mrtvoly roztavené zlato, aby se tak vysmáli Crassově pověstné lakotě.