Přemožitel Spartaka skončil potupnou smrtí: Jeho hlava posloužila jako rekvizita

14. říjen 2020 četba na 3 minuty
Marcus Licinius Crassus

Marcus Licinius Crassus

Foto: Shutterstock.com

Marcus Licinius Crassus byl svého času nejbohatším obyvatelem Říma. Peníze mu ale nestačily. Šplhal do vysoké politiky a své vůdčí schopnosti dokazoval při vojenských taženích. Vlastním vojákům dával najevo, že se mají bát víc jeho než nepřítele. Oblibu si logicky příliš nezískal.

Crassus se zapsal do dějin zejména úspěšným tažením proti vzbouřenému Spartakovi. Povstání otroků mezi lety 73 a 71 př.n.l. dalo Římanům zabrat, protože ho zpočátku podcenili a přerostlo jim takříkajíc přes hlavu. Byl to právě Crassus, kdo uštědřil Spartakovu vojsku zásadní porážku a nechal ukřižovat na 6000 zajatců. Zbytky vzbouřenců ale rozmetal Crassův rival Pompeius a slízl smetanu v podobě triumfu, zatímco Crassovi Senát přiznal jen ovace, což byla nižší forma ocenění.

Crassus to považoval za velkou nespravedlnost; sám se v boji se Spartakem dost nadřel a vojsko se mu rozpadalo. Aby udržel disciplínu, oprášil nesmírně krutý a ve své době už nepoužívaný zvyk: vojáky nechal nastoupit do řady a každého desátého popravil. Jeho muži ho za to sice nenáviděli, ale na druhé straně se mu už neopovážili odporovat.

Mezi urozenými Římany Crassus platil za ambiciózního a lakomého boháče. Majetek si nahrabal poté, co pomohl dostat k moci diktátora Sullu. Přivlastnil si domy a pozemky zkonfiskované odpůrcům režimu a peníze dále rozmnožoval díky obchodu s otroky a výnosům z rodinných stříbrných dolů. Kromě toho využíval častých požárů římských budov: shromáždil vlastní "hasičský sbor", a jakmile někde v Římě hořelo, byl na místě jako první. Pokyn k uhašení požáru dal ale až poté, co se s majitelem hořícího domu dohodl na výhodné koupi jeho poničené nemovitosti. Do řad svých otroků si schválně vybíral stavitele a tesaře, kteří pak dům náležitě opravili.

V roce 70 př. n. l. Crassus natahoval ruce po funkci konzula, a dokonce kvůli tomu s neobvyklou štědrostí daroval každé římské rodině dávku obilí na tři měsíce. Pompeius však nezůstal pozadu a stal se konzulem také. O deset let později pak oba rivalové utvořili společně s Caeasarem koalici známou jako první triumvirát. Crassus chtěl dokázat, že je nejlepší a nejsilnější, odjel do Sýrie a roku 54 př. n. l. zahájil válku s Parthií.

Ta se mu stala osudnou. Římané nebyli připraveni na agresivní taktiku parthských lučištníků, kteří byli schopni nepřátele zabíjet, i když zrovna ustupovali. Válka se táhla celý rok a slavné vítězství se nerýsovalo. Crassus se domníval, že Parthům jednoho dne musejí dojít šípy, ale mýlil se. Vlastní vojáci ho nakonec donutili, aby s nepřítelem začal jednat o příměří. Na cestě do parthského tábora však došlo k nedorozumění a Crassus byl i se svými důstojníky zabit.

Parthskému králi byla prý jeho hlava přinesena ve chvíli, kdy sledoval divadelní představení Bakchantky. Herci toho využili a hlavu římského vojevůdce si vypůjčili jako rekvizitu pro scénu s utrženou hlavou syna šílené Agaué. Crassovy ostatky se v Parthii vůbec staly terčem posměchu a zneuctění; podle jedné verze vojáci nalili do hrdla mrtvoly roztavené zlato, aby se tak vysmáli Crassově pověstné lakotě.

Akční letáky