Když se při kolonizaci Rusové setkali s domorodými Čukči, narazili na nelítostné bojovníky, kterých se báli všichni jejich sousedé. Čukčové se rozhodně odmítli kolonistům vzdát, a tak začal krvavý boj Ruska proti Čukčům.
Ačkoli dnes panuje v Rusku názor, že dobývání Sibiře a později i Dálného východu začalo v roce 1581 výpravou Timofeje Ermaka a jeho kozáků proti sibiřskému chanátu, ne vše bylo rozhodně jednoduché. Naráželi na odpor i na východě, kde narazili na poslední zbytky Zlaté hordy. Nakonec lstí zvítězili a po porážce sibiřského chanátu Rusové vyrazili dobývat nová území. Kolonisté postupně putovali na sever dnešního Ruska směrem na Sibiř, kde velmi často docházelo ke krvavým bojům, které však často rychle skončily po demonstraci síly ze strany kozáků. Nejtěžší oříšek je teprve čekal. Čukčové.
Podívejte se na video:
Nejhroznější boje s neporazitelným soupeřem
Ač nevíme přesně, kdy k setkání s Čukči došlo, jedna z verzí hovoří o roce 1642, i když to zřejmě bylo dříve. Kozáci o existenci domorodých Čukčů věděli, ale jejich náčelníci Ivan Erastov a Dmitrij Zyrjan příběhy nebrali příliš vážně. Dokud na ně nenarazili. Bitva trvala den a noc a Čukčové ukázali ohromující statečnost. Ze střelných zbraní si nic nedělali a výzvu přijali čelem a palbu opětovali luky a šípy. Kozáci zůstali šokováni.
Raná (1773) mapa Čukotky s vyznačením trasy Dežněvovy výpravy z roku 1648
Kdo byli Čukčové?
Celý život kmene Čukčů byl bojem o přežití a ze smrti neměli strach. To však Rusové poznávali až postupně a ani oni se nechtěli z území domorodců hnout. Jedním z důvodů bylo i to, že se na území Čukčů nacházely i mroží kly, velmi cenný obchodní tovar. Proto se Kozáci pokusili sjednat mír, ale skončili fiaskem. Čukčové odmítali přistoupit na jakýkoli kompromis.
Žili velmi primitivním způsobem, neměli ústřední vládu a každý jejich klan řídil "tayon", což byl jakýsi rádce, který poskytoval doporučený postup. Když se ale většině jeho názor nelíbil, byl prostě i tayon zabit.
Válka byla nevyhnutelná a Čukčové byli tím nejtěžším protivníkem. Byli vyzbrojeni brněním z jeleních kostí a paroží a štíty z tuleních a mrožích kůží. Zbroj ze stejného materiálu pokrývala jejich tělo od krku dolů. Bojovali s luky, kopími, noži a praky, které mistrně ovládali. Raději, než by padli do zajetí, spáchali sebevraždu. Byli neporazitelní a nepolapitelní. Měli parádní vojenskou taktiku, zdokonalenou životem plným neustálých nájezdů. V každém klanu byli slavní válečníci a Čukčové kladli důmyslné pasti. Každý válečník si po zabití nepřítele vytetoval na dlaň malou tečku. Čím více teček – tím větší respekt si válečník získal.
Ač byli ruští kolonisté v přesile, neměli šanci. I když si našli spojence, kdokoli z nich Čukči spatřil, raději uprchl, ještě než bitva začala.
Ruský prezident Dmitrij Medveděv na Čukotce, 2008
Válka mezi Rusy a Čukči
Nakonec toho měl Petrohrad dost a byla zorganizována rozsáhlá vojenská operace s cílem dobýt Čukotku, Kamčatku a pobřeží Ochotského moře. Čukčové měli být rozdrceni.
Krvavá válka se skutečně dostala do mnoha čukotských folklorních vyprávění. Ale i když některé klany začaly platit a nakonec bylo uzavřeno příměří, bylo jen dočasné. Nejistý mír trval krátce a ve 40. letech 17. století začali Čukčové opět podnikat nájezdy na sousední kmeny a lovce kolonistů.
Pokusy o dobytí Čukotky pokračovaly až do roku 1763, ale bez úspěchu.
K zásadnímu zvratu došlo poté, co Čukotka upoutala pozornost Francouzů a Angličanů. Rusové jim nemohli dovolit, aby se na poloostrově uchytili, proto Kateřina Veliká nařídila kolonistům, aby se za Čukči v míru vrátili. A to kupodivu zafungovalo a mezi kozáky a Čukči začal vzkvétat obchod.
Čukotka byla formálně anexována až v době Sovětského svazu, ale Čukčové si uchovali mnohé ze svých zvláštních zvyků a rituálů, které turisté sledují s otevřenou pusou. Mnozí Rusové primitivními Čukči opovrhovali, ale tento nebojácný národ si zachoval své letité tradice, včetně víry v moc šamanů. A „pravým lidem“ ani v jedenadvacátém století zdaleka neodzvonilo.
Na pětačtyřicetiminutový dokument o Čukotce se podívejte zde
Zdroje:
