Provrtaná Nebraska
Tisíce podivuhodných zkamenělých útvarů ve tvaru vývrtky leží pod zemí v Nebrasce zhruba na 1 250 km². Objevil je v roce 1892 paleontolog Erwin H. Barbour (1856-1947), když se vydal na expedici za zkamenělinami do severozápadní neúrodné erodované oblasti (Badlands) ve Wyomingu ve Skalistých horách. „Jejich tvary jsou velkolepé, jejich symetrie dokonalá a jejich uspořádání přesahuje mé chápání,“ popsal tehdy svůj objev. Nic podobného do té doby nalezeno nebylo. Barbour je pojmenoval Daemonelix (také psáno Daimonelix), což v latině znamená ďáblův šroub. Shromáždil desítky exemplářů a o svém nálezu napsal zprávu.
Nad původem visí otazník
Některé útvary měřily přes 4,5 metrů a jejich stáří bylo odhadnuto na 15 až 30 milionů let. Pro jejich původ neměli vědci vysvětlení. Sám Barbour se nejprve domníval, že to jsou pozůstatky obřích sladkovodních hub. Poté, co v nich objevil rostlinná pletiva nabyl přesvědčení, že jde spíš o zbytky rostlin, možná kořenů. Někteří badatelé tvrdili, že to jsou zkamenělé liány. Ale šplhají se snad popínavé rostliny vzhůru v přesných spirálách?! Další teorie tvrdila, že to jsou fosilie obřích červů. Planetu přece v té době obývali obrovští tvorové. To vše však zanedlouho vyvrátil americký paleontolog E. D. Cope, který nabídnul naprosto překvapivé vysvětlení: jsou to nory pradávného hlodavce.
Copeův pravěký „tunelář“
V období pozdního oligocénu až raného miocénu žil v severoamerických oblastech Badlands vyhynulý rod bobrů Palaeocastor. A právě on má být tím záhadným tvůrcem Daemonelix. V podzemí si vyvrtával spirálovité nory s komorami. Jeho opuštěná obydlí pak prorůstaly kořeny stromů, které zkameněly. Copeovu teorii vzápětí nezávisle potvrdil i renomovaný rakouský paleontolog T. Fuchs: „…jsme tedy oprávněni skutečně považovat tyto podivné zkameněliny za podzemní obydlí miocénních hlodavců,“ uvedl tehdy.
Profesor Barbour si to však nenechal líbit a v roce 1894 publikoval na toto tvrzení velmi ostrou kritiku. Vzorky ďáblových vývrtek také zkoumal v roce 1906 pro Carnegieho muzeum v Pittsburghu americký paleontolog O. Peterson. Našel v nich kostry pravěkého bobra a podpořil tak Copeovo tvrzení.
Barbour přesto dál neochvějně tvrdil, že jde o rostlinné fosilie a všem příznivcům hlodavčí nory vzkázal: „Je-li to skutečně dílo sysla, pak musí stát jako trvalý pomník génia tohoto tvora, který s takovou neměnnou přesností a stálostí vytyčil linie svého složitého obydlí.“
A rozřešení?
Po mnoho let bylo „ticho po pěšině“, jak se říká. Žádný další výzkum neproběhl a otázka původu Daemonelix uvízla na mrtvém bodě. Ale pak v 70. letech minulého století vnáší do původu „číhosi“ díla světlo odborník na fosilní savce z Kansaské univerzity L. Martin se svou studentkou D. Bennettovou. Prozkoumají ďáblovy vývrtky v terénu i v laboratořích. Najdou v nich stopy zubů a drápů, které jsou naprosto shodné s vyhynulým bobrem Palaeocastor. Tento poznatek utvrzují i kosti mladých bobrů nalezené v komorách. Tato spirálová stavba je důmyslná metoda, kterou si tito pravěcí hlodavci v noře regulovali teplotu a vlhkost.
Nicméně E. H. Barbour přesto s největší pravděpodobností odešel do badatelského nebe s přesvědčením, že v jeho Daemonelix nikdy žádný bobr nehlodal.
