V roce 1942 se kutnohorská rodina Fantlů odebrala, tak jako všichni Židé z okolí, do terezínského ghetta. V té době stále netušili, co s nimi nacisté plánují, o plynových komorách, či spíše o „plynu“, se dozvěděli až od polských dětí z Bělostoku, které se odmítaly sprchovat, ale jejich strach z hygieny nikdo nedokázal vysvětlit.
Rodina živořila ve špíně a o hladu, dokud v prosinci 1943 nenastal čas nastoupit do vlaku směr Osvětim. Až do léta 1944 byli relativně v bezpečí, jejich osudy se ale každým dnem krátily – prosincový transport měl být co nejdříve zlikvidován.
Těsně před vyhlazením se prováděly selekce, z nichž se vybírali práceschopní Židé. Do té se dostala i čerstvě 15letá Dagmar, přestože byla pod nutnou věkovou hranicí. Když šla blokové dozorkyni oznámit, že musela nastat chyba, bylo jí řečeno, že v papírech je uvedena jako ročník pětadvacet, a tudíž jako 19letá musí projít selekcí.
Zrádná nemoc
Dívku naštěstí vyhodnotili jako práceschopnou a poslali pryč z Osvětimi, její rodina takové štěstí neměla – pro nacisty byla nepotřebnou zátěží, která skončila v plynových komorách.
S kamarádkou Dášou se ocitly v Hamburku a do rukou jim byl vnucen krumpáč. Kopání vodovodů bylo náročné, ale po zkušenostech z Osvětimi věděly, že to nejhorší mají za sebou.
Na jaře 1945 obě dívky putovaly do Bergen-Belsenu. Podmínky byly otřesné, vězni neměli kde spát, neměli co jíst a pít, všude kolem mrtví, které nikdo neodklízel. Jen jedinkrát dostali něco k snědku – polévku a chleba se střepinami. Trpěli až do 15. dubna 1945, kdy brány Belsenu rozrazila britská armáda.
Vysvobození ale Dagmar nijak nevnímala, protože trpěla tuberkulózou a vyhlídky na uzdravení byly mizivé. O tři roky později ale nemoc úspěšně pokořila a s pomocí svého opatrovníka, rodinného známého dr. Františka Malého, se mohla osamostatnit a vystudovat Filosofickou fakultu v Praze. V roce 1990 se podílela na založení Terezínské iniciativy, která pečuje o památku vyhlazených českých Židů. Dagmar Lieblová zemřela 22. března 2018 ve věku 88 let.
