Dagmar Lieblová (rozená Fantlová) se narodila 19. května 1929 do rodiny židovského lékaře a českého vlastence Julia Fantla. Maminka Irena Fantlová (rozená Reitmanová) byla ženou v domácnosti. Rodina patřila ke střední společenské třídě. Tatínek i maminka byli velkými národními patrioty, oba velice ctili republiku a rovněž prvního prezidenta T. G. Masaryka.

Dagmar se svou sestrou Ritou prožily v Kutné Hoře klidné a šťastné dětství. Spoustu času trávila u svých prarodičů, kteří s nimi žili společně v jednom z kutnohorských domů. Idylické dětství plné her, radovánek a bezstarostného skotačení skončilo nacistickou okupací. Nařízení, které zakazovalo židovským dětem docházku do všech vzdělávacích ústavů, rozplynulo tehdy jedenáctileté dívence touhu po vzdělávání. I přes to, že židovské děti nesměly do školy, zajistili rodiče pro Dagmar a její kamarádku Haničku domácí vyučování.

Deportace

5. června 1942 byl osudným dnem většiny Židů z Kolínska a Kutnohorska. Židovská komunita z těchto oblastí musela opustit své domovy a byla deportována do ghetta Terezín. Do transportu nastoupila s číslem 172 i malá Dagmar společně se svou matkou, otcem, sestrou a babičkou. V ghettu museli rodiče pracovat; otec vykonával lékařskou praxi a maminka pracovala jako uklízečka. Fantlovi v terezínském ghettu zůstali do prosince 1943, poté byli deportování do rodinného tábora terezínských Židů Osvětim-Březinka.

Když v létě roku 1944 vyhlásili v Osvětimi tzv. selekci vězňů. Byly vybrány ženy ve věku mezi 16–60 lety. Dagmar bylo tehdy 15 let, ale chybou úředníka, který špatně do dokumentace Dagmar zapsal ročník narození, udělal z Dagmar devatenáctiletou. Úředník odmítal ročník přepsat a tak se Dagmar dostala z osvětimského táboru smrti pryč. Kdyby nebylo této administrativní chyby, s pravděpodobností hraničící s jistotou by nepřežila. V osvětimském táboře přišla o celou rodinu, z celého příbuzenstva přežila pouze její sestřenice.

Těžká práce

Dagmar a ostatní ženy, které byly v rámci selekce shledány jako práceschopné, byly odvezeny na různá místa. Dagmar putovala do Hamburku, kde pracovala na odklízení trosek rozbombardovaného Hamburku. Z Hamburku byla odvezena do koncentračního tábora Bergen-Belsen v Dolním Sasku. Bergen-Belsen nepatřil mezi vyhlazovací tábory s plynovými komorami, umíralo se zde zimou, podvýživou či na nemoci, které se ve špatných podmínkách dobře šířily. Průměrně zde zajatci dokázali přežít pouze několik týdnů. Dagmar měla štěstí, tábor byl osvobozen britskou armádou 15. dubna 1945 a ona se konečně dočkala svobody.

Po návratu domů do Kutné Hory o její podlomené zdraví pečovala rodinná hospodyně Fanynka, která se o Dagmar starala od dětství. Ujal se jí rodinný známý, doktor František Malý, který se stal jejím poručníkem. Po dvou a půl letech léčení tuberkulózy si mohla dokončit maturitu. Po maturitě pokračovala ve studiu němčiny a češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích vyučovala na základní a jazykové škole a také na katedře překladatelství a tlumočnictví na své alma mater. Věnovala se překladatelství a také strávila několik semestrů na univerzitě ve švédské Uppsale. Svého manžela, matematika Petra Liebla, za kterého se provdala v roce 1955, často doprovázela v šedesátých letech na zahraničních pracovních pobytech. S manželem vychovali tři děti, nejstarší dceru pojmenovali Rita, na památku mladší sestry Dagmar, která zahynula v Osvětimi.

Terezínská iniciativa

Po roce 1989 se jako zakládající členka podílela na vzniku Terezínské iniciativy, která sdružuje bývalé vězně terezínského a lodžského ghetta z českých zemí a jejich přímých potomků. Dagmar Lieblová jako předsedkyně Terezínské iniciativy po celý život neúnavně dbala na to, aby byla důstojným způsobem uchována památka těch, kteří zahynuli během šoa (holokaustu). Aktivně se snažila spolupůsobit při výchově nové generace Evropanů k toleranci proti rasismu, antisemitismu a xenofobii. Za své celoživotní úsilí jí 20. října 2011 tehdejší prezident České republiky Václav Klaus propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka „Za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv“.

Předsedkyně Terezínské iniciativy PhDr. Dagmar Lieblová zemřela 22. března 2018 ve věku 88 let v pražské Ústřední vojenské nemocnici.

Spisovatel Marek Lauermann z četných rozhovorů, které vedl s Dagmar Lieblovou, napsal vzpomínkovou knihu s názvem „Přepsali se, tak jsem tady – Příběh Dagmar Lieblové“. V knize Lauermann oživuje vzpomínky na její dětství, rodinu, předválečnou kutnohorskou židovskou komunitu, zachycuje hrůzy koncentračních táborů, návrat domů, sílu a odhodlání pokračovat a usilovat o to, aby nikdy nebylo zapomenuto.